Článek
Letní transfer se táhl, upekl se až na poslední chvíli. Také proto chvíli trvalo, než se dvaadvacetiletý ofenzivní univerzál začal dostávat do rotace. V té se už ale poslední týdny objevoval celkem pravidelně. „Jsem rád, že to dopadlo. V Liberci jsem spokojený,“ vypráví v exkluzivním rozhovoru pro Sport.cz.
České mladíky čeká stejně jako naposledy baráž o závěrečný turnaj. Tehdy ji lvíčata zvládla. „Určitě jde o inspiraci,“ říká Mikulenka. První zápas odehraje parta trenéra Michala Bílka již v pátek v turecké Rize, odveta je v plánu v úterý v Hradci Králové.
V jaké náladě jste přijel na reprezentační sraz?
V pozitivní. V klubu se nám daří, takže panuje dobrá nálada.
Čeká vás baráž proti Turecku, jaká je v týmu atmosféra?
Všichni jsme v očekávání. Jsme dobře naladění, máme se od čeho odpíchnout. Tým je tady slušný, věříme si na postup a jdeme si za tím naplno.
Máte už o soupeři přehled?
Kluci z realizáku nám už jejich hru nastínili. Bavili jsme se o tom, na co si dát pozor a jak máme hrát tam i v odvetě. Máme na ně návod.
Jste typem fotbalisty, který si jména soupeřů hledá i sám?
Když jsme hráli proti Portugalsku, tak jsem si je hledal, nyní jsem se k tomu ještě nedostal, ale určitě se podívám. Křídelník Realu Madrid Arda Güler je ročník 2005, tak doufám, že nenastoupí (smích). Pak je tam ještě Kenan Yildiz, který hraje za Juventus. Ten ale také už výhradně jezdí s reprezentačním áčkem.
První zápas hraje v Turecku, odvetu pak doma v Hradci Králové. Jak to vnímáte?
Je určitě výhoda, že máme odvetu doma. I kdybychom si odvezli remízu, stále je to pro nás dobrý výsledek. A věřím, že snad před vyprodaným stadionem v Hradci nás fanoušci dovedou k postupu do Albánie.
Euro jednadvacítek je pro mnohé poslední možností na sebe navléknout reprezentační dres. Pro řadu kluků, kteří pak nemají tak zářné kariéry, jde o pomyslný kariérní strop.
Kdybychom se dostali na Euro, určitě bych to jako kariérní vrchol hodnotil. Je jasným cílem se tam dostat, poměřit se s těmi nejlepšími a třeba se probojovat až do semifinále, což by nám zajistilo účast na olympiádě v USA v roce 2028.
V létě jste přestupoval z Olomouce do Liberce. Transfer se dost táhnul, jak zpětně berete své rozhodnutí?
Jsem rád, že to dopadlo. V Liberci jsem spokojený. Tým je věkově i lidsky dobře poskládaný. Po fotbalové stránce to beru jako dobrý krok.
Jaký je vůbec trenér Branislav Fodrek, který Severočechy převzal v létě a zatím je drží na druhém místě.
On sám vždy říká něco ve smyslu: „Buďte pokorní a výsledky přijdou.“ Na venek může působit malinko nedostupně. To mi ale nepřijde vyloženě špatně, nepíše se o nás tolik, jako o jiných klubech. Což je i naše výhoda, nejsme pod takovým tlakem. Aktuálně jsme druzí, což je super úspěch, ve kterém chceme pokračovat a minimálně do konce podzimu na takových pozicích zůstat.
Mění se nějak po úspěšném startu klubové ambice? Dovedu si představit, že před sezonou to byly pohárové příčky, pokukuje nyní výš?
Spíše tomu necháváme volný vývoj. Chtěli bychom hrát co nejvýše, ale víme, že sezona je dlouhá a zajíci se počítají až po honu. Cílem zůstává dostat se do pohárů, s přibývajícím časem se vyhodnotí, o co ještě zabojovat budeme moct a o co ne.
V poháru jste již ve čtvrtfinále, Slovan však v předchozích letech vypadával s týmy z nižších soutěží už v úvodních kolech. Bylo i jedním z předsezonních cílů dostat se v poháru co nejdál?
Ano, vedení o tom mluvilo. Přeci jen jde o nejkratší cestu do Evropy. Měli jsme i finanční motivaci, abychom postoupili dál.
V Liberci jste už dva měsíce. Jaké jsou největší rozdíly mezi Slovanem a Sigmou?
Liberec je rodinnější klub, kde více lidí táhne za jeden provaz. V Olomouci bylo hodně cizinců a tým nebyl tak sepjatý, bylo tam ale lepší zázemí.
V Olomouci jste byl od patnácti let. Jak jste zvládal období, kdy se vám v klubu zavíraly dveře a vše směřovalo ke stěhování na jinou adresu?
Nebylo to pro mě jednoduché. Táhlo se to dlouho, v podstatě od začátku přípravy. Bylo nepříjemné to stále řešit. Člověk už se pomalu ani nesoustředil na fotbal a jenom řešil přestup. Nakonec jsem vydržel a vyšla z toho dobrá varianta.
Dříve jste uvedl, že bylo těžké opustit Olomouc i jako město. Jak se vám zatím líbí na severu Čech?
Ještě Liberec nemám tak prozkoumaný. Oproti Olomouci je tam příroda jako na dlani. Jizerské hory, Krkonoše, to na Hané není. Tam byste musel do Jeseníků jet minimálně dvě hodiny. Příroda je lepší, město zatím poznávám.
Po konci trenéra Janotky vám klesala minutáž. Komunikoval s vámi jeho nástupce Pavel Hapal, proč tomu tak bylo?
Nějakým stylem ano. Do konce sezony to ještě šlo. Přišlo mi, že chtěl hrát svoje hráče, které si přivedl. Když jsem v přípravě řešil svoji minutáž, tak mi bylo naznačeno, že pokud zůstanu, tak nebude taková, jakou bych si představoval. Pak přišlo hledání a nakonec jsem skončil v Liberci.
Pavel Hapal po nedělním výprasku v Hradci Králové skončil v Sigmě na postu trenéra i sportovního manažera. Jak jeho konec vnímáte?
Když nás trénoval, tak jsem ho jako sportovního ředitele vůbec nevnímal. Celý život byl kouč, a tak jsem ho i bral. Nikdy jsem s ním neřešil žádné věci okolo smlouvy nebo tak něco. Řešil jsem s ním čistě fotbalové věci. Je mi to líto, že skončil. Lidsky mi seděl.
Jak vnímáte přerod Sigmy? Po změně majitelů začalo do klubu proudit spoustu cizinců, odchovanců, jako jste vy, tím pádem v áčku ubývá.
Když budu upřímný, tak mi nový směr Sigmy sympatický není. Chápu, že chtějí vybudovat evropský klub, přivedli si hotové hráče. Jestli je to úspěšné, nebo ne, ukáže až čas. Přišel asistent Jaime Monroy, který Sigmu dočasně povede, ten se mi hodně zalíbil. Chce hrát moderní fotbal, kterým se prezentovali již během podzimu. Dá se na ně dívat, zatím jim to šlape.
Před několika lety jste zachránil život pánovi, jenž zkolaboval ve vlaku. Je to příběh, který stále opakujete dokola, když děláte nějaký rozhovor?
Přijde mi, že poslední dobou už tolik ne. Už jsem to dlouho nevyprávěl. Už to bude čtyři pět let, co se to stalo.
Popište, co se tehdy stalo.
Byl jsem tenkrát zraněný a často jsem cestoval k doktorovi do Prahy. Když jsem se jednou vracel do Olomouce, tak jeden pán dostal infarkt myokardu. Zkolaboval a hledal se někdo na první pomoc. Tu jsem znal ze školy, a tak jsem se přihlásil. Moc jsem ani nepřemýšlel a nabídnul se. Pak, když jsem k němu přišel, tak jsem si říkal, jestli jsem udělal dobře.
Rychle jsem se ale vzchopil, uvědomil si vážnost situace a pánovi pomohl. Naštěstí se ho následně povedlo zachránit, přežil. Přišlo mi poté i poděkování od rodiny. Samozřejmě jsem tam nebyl sám, byli tam další, kteří mi pomáhali, ale smetanu jsem slíznul já. (směje se)
