Článek
Pro vás naplnění ideálního plánu?
Dá se to tak říct. Úplně dokonalé by to bylo s časem pod 2:30, ale i tak jsem strašně spokojený. Měl jsem rozpočítané mezičasy, které mi kontroloval i můj tréninkový parťák Lukáš Gdula, navíc jsem od začátku chytil super skupinu, ve které jsem se mohl docela dlouho schovat. Potom za to vzali Ukrajinci, držet se s nimi už asi bylo trochu přes čáru, ale pořád jsem měl dostatečnou rezervu.
Startovalo se v půl osmé ráno, u trati bylo docela chladno. Vám ne?
Pro nás vytrvalce to byly úplně ideální podmínky. Od zhruba 15. kilometru už jsem se poléval, protože při tom výkonu se zahřeju i v takovém počasí. Pro fanoušky to bylo trochu horší, když stáli u trati, ale pro nás super.
V kolik jste musel vstávat?
Okolo páté, abychom se v klidu nasnídali. Na pokoji jsem byl s Jardou Morávkem, s nímž jsem závod šel, tak jsme ranní program sladili, bydleli jsme kousek od startu, což bylo ideální.
Berete to tak, že jste si v Poděbradech fakticky zajistil mistrovství světa?
Určitě, na světový ranking by měl stačit i daleko mírnější výkon mezi padesátku kvalifikovaných. Pro mě bylo spíš hraniční splnit limit českého svazu (2:33).
Další start na 35 kilometrů by tedy měl přijít až v Tokiu?
Ideálně ano. Měl jsem v hlavě ještě nějaké možnosti, třeba pětatřicítku na dráze, ale teď už bych se mohl věnovat jen přípravě na Tokio.
Asi je mnohem příjemnější jít 35 kilometrů na kilometrovém okruhu v Poděbradech než na 400metrovém ovále.
Určitě je to příjemnější, kilometry ubíhají líp, i když vzdálenost je pořád stejná. Před olympiádou v Tokiu jsme museli absolvovat padesátku na dráze a po těch 125 kolech už vím, že nic tak hrozného nebude, a i ta pětatřicítka se dá. (úsměv)
Padesátka z chodeckého programu zmizela, jenže místo pětatřicítky bude zase od příští sezony chodecký maraton. Jak vnímáte ty časté změny tratí?
Pro mě jako spíše vytrvalejšího a pomalejšího závodníka je posun na maraton pozitivní. Na druhou stranu, od roku 2021 se jen dva roky za sebou šla stejná trať. I z pohledu naší přípravy je nesmysl pořád něco měnit. Tak doufám, že ten maraton vydrží, ale pro olympiádu v Los Angeles je zase vypsaný jen půlmaraton a žádná delší distance, takže pokud bych chtěl mít teoretickou šanci, budu se zase muset přeorientovat na rychlejší trať.
Na olympiádě v Paříži jste závodil s Eliškou Martínkovou i v chodecké štafetě, ale tato novinka zjevně nebude mít pokračování…
To byl od Světové atletiky výstřel do tmy, obrovská změna a nic z toho. V mých očích je atletika tradičním sportem, který si drží své disciplíny, a snaha dělat je atraktivní za každou cenu je často pro závodníky z velké části likvidační.
Vít Hlaváč na cestě za svým národním rekordem v Poděbradech
Máte trochu obavy o budoucnost chůze? V atletice se nůžky mezi některými sledovanějšími disciplínami a těmi ostatními stále více rozevírají…
Hodně se to řeší, ty změny jsou často zvláštní a je otázka, jestli disciplíny zatraktivní, nebo se zjistí, že nemají smysl. A z pohledu komunikace mám pocit, že názor závodníků nikoho moc nezajímá. Takže si bohužel dovedu představit, že se označí za neatraktivní, vyřadí se a nahradí jiným formátem…
Pamatuju si, jak v Poděbradech probíhal protest závodníků proti vyřazení padesátky, ale efekt zjevně neměl…
Ozvali se tu úplně všichni závodníci a efekt byl nulový, v podstatě nikoho to nezajímalo, což je škoda. Neřeší se, co by chtěli závodníci, my se ve výsledku musíme přizpůsobit tomu, co danou sezonu máme, a zkusit v té disciplíně předvést co nejlepší výkon.
Čím si získala chůze, která je v programu olympijských her už od roku 1908, vás?
Já k ní přišel trochu náhodou jako většina lidí, kdy byly někdy v žácích třeba body pro družstvo, ale rychle mě chytla. Brzy jsem se dostal na mezinárodní závody, tak jsem se jí začal věnovat víc. A teď mě na ní baví, že snoubí nutnost podat výborný výkon a zároveň mít skvělou techniku, která ho podpoří. A jedno bez druhého nefunguje.
