Článek
Dávají nohy vědět, že jste jim moc regenerace nemohl dopřát?
Na nic nebyl čas, jen se chvíli vyspat a zabalit si. Ale nohy nejsou nijak rozbité, což znamená, že jsem asi ještě neběžel to nejlepší, na co mám. Spíš se může dostavit únava z krátkého spánku a cestování. Na druhou stranu ty pocity byly skvělé a i cesta z Ostravy utíkala parádně.
Však osobní rekord jste vylepšil po pěti letech. Říkal jste si, že už je nejvyšší čas?
Já věděl, že letos už musí padnout, strašně dlouho jsem chtěl. I výkony před Zlatou tretrou tomu nasvědčovaly.
Sázel jste zrovna na tento mítink? Zažil jste tu skvělé závody i jeden nešťastný se zlomeným malíčkem…
Věděl jsem, že Ostrava je na rekordy skvělé místo. Když jsem vstoupil na stadion, atmosféra byla elektrizující. Věděl jsem, že to bude rychlý závod, nemusím se hnát nikam dopředu, jen se potřebuji držet v kontaktu a to mě vytáhne k osobáku.
Prolomil jste hranici 3:35 a v českých tabulkách se dostal před Jana Kubistu na druhé místo historie. I to vás potěšilo?
Dlouho jsem o to usiloval, dvojka je skvělý pocit. Teď už je přede mnou jen Kuba Holuša.
Jeho český rekord má hodnotu 3:32,49. Když vás krátce trénoval, sám mluvil o tom, že byste na jeho výkon jednou mohl útočit…
Pořád je to daleko, skoro dvě sekundy. Musím jít krůček po krůčku, teď potřebuju zlomit hranici 3:34. Rád bych to stihl ještě letos. Dokud je forma, musí se to zkoušet, pořád tam byla spousta chybiček a je na čem pracovat.
Je pravda, že třeba na Diamantové lize v Paříži běželo i pod hranici českého rekordu všech čtrnáct mílařů, konkurence se zlepšuje neskutečným tempem…
Je to tak, když jsem prvním závodem zaběhl 3:35, říkal jsem si, jak je to super a sezóna se slibně rozjíždí. Ale všichni skočili, čas pod 3:30 bude mít spousta lidí a kdo s nimi chce držet krok, musí běhat pod 3:32. I pro mě je to hozená rukavice, abych se co nejvíc zlepšil a mohl závodit vepředu.
Vy si ostré závody prokládáte těmi, v nichž udáváte tempo. Už jste pomohl k halovému světovému rekordu, naposledy ve Stockholmu k evropskému rekordu. Těší vás, že jste se u manažerů zapsal jako spolehlivý vodič a dostanete se tak snáz i na Diamantové ligy?
Pomáhá mi v psychické odolnosti, když běžím na čele, je to kvalitní trénink, navíc si něco přivydělám… A když odvedu několikrát dobrou práci, dostanu se i na kvalitní mítink jako teď v Turku, což by jinak mohlo být složité. Teď budu hlavně závodit a snažit se kvalifikovat na mistrovství světa v Tokiu, ale ve druhé polovině sezony bych rád ještě něco odtáhl. Je příjemné jet na Diamantovku i v jiné roli.
Mají to dnes vodiči snazší díky světelné technologii? Výkonnost musí mít samozřejmě pořád, ale už si nepotřebují tolik hlídat tempo.
Je to tak, pro závodníka to takový význam nemá, ale pro pacemakery ano. V podstatě vím, že udržím určené tempo, tak se jen pořád dívám, jestli běžím se světýlkem. Mám čistou hlavu a spíš prorážím vzduch, aby závodníci neměli pocit, že musejí tahat sami. Ulehčuje to práci.
Ve světovém rankingu pro mistrovství světa v Tokiu jste zatím na postupové pozici. Co bude třeba, abyste ji udržel?
Takový čas jako v Ostravě a líp se umístit. V Ostravě jsem zůstal bez bodu za umístění, ale věřím, že ty bodované výkony v rankingu můžu ještě přepsat.
V Madridu vás čeká zase odlišný typ závodu, v němž půjde o každou pozici do týmového hodnocení. Běhají se takové závody jinak?
Trochu ano, ale v posledních letech se tam také běhá rychle, tak jsem zvědavý, co kdo předvede. Některé země nestaví to úplně nejlepší, ale konkurence bude pořád velká. Nevadilo by mi, kdyby se běželo zase rychle, ale budu si muset víc hlídat finiš. V Ostravě jsem běžel hlavně na čas, tady budu muset sledovat umístění a hlídat každý bod.
Budou třeba, český tým přišel o několik opor…
Bude to asi boj o udržení, ale věřím, že všichni zabojujeme. Máme mladý tým, v němž spousta lidí může překvapit.
Poběžíte v neděli, kdy teploty mají atakovat až 38 stupňů.
Na delších tratích to bude asi těžké, ale patnáctistovka trvá nějakých tři a půl minuty, to se dá udýchat. (úsměv)
