Článek
V Holušově kariéře zdaleka nešlo všechno jako po drátkách. Potkalo ho mnoho pádů, ale pokaždé se dokázal zvednout a často byl ještě silnější. „Vůbec nejsem svatý. Ale jsem docela inteligentní člověk, abych si některé věci uvědomil a dokázal srovnat v hlavě, co chci,“ říká o sobě opavský rodák.
Ještě na stýplu se stal juniorským mistrem Evropy v roce 2007, na patnáctistovce získal bronz na ME do 23 let. Pak se usadil na osmistovce, v roce 2012 se stal halovým vicemistrem světa.
Po neshodách odešel od trenéra Josefa Vedry k Daliboru Kupkovi, ale následující dvě sezóny nebyly vydařené podle jeho představ. „Trápil jsem se, nebavilo mě to a pak ani přístup z mé strany nebyl takový, jaký měl být,“ přiznával běžec s přezdívkou Holub.
Čekání na velké finále
A tak sáhl k další změně, hned dvojité. Zamířil ke kouči Jiřímu Sequentovi a jako hlavní trať si zvolil patnáctistovku. Dobrá volba, ví dnes. V Praze 2015 slavně vyhrál halové mistrovství Evropy, o rok později byl v portlandské hale opět druhý na světě. Mezitím vylepšil 32let starý český rekord na patnáctistovce, jenže vrcholné letní akce mu ideálně nevycházely.
Na mistrovství Evropy v Curychu 2014 ho před finále postihl ledvinový kolaps. O dva roky později v Amsterdamu byl v semifinále diskvalifikován. „Vždycky jsem měl medailové ambice,“ připomněl. Na MS v Pekingu 2015 pak pohořel už v rozběhu.
„Říká se, že když to člověk umí, ze dna se odrazí výš, než kde byl předtím. A já jsem taková povaha, že když jsem v nějakých sr...ách, dokážu se odrazit,“ charakterizuje se.
Co ho k tomu motivuje? Nad tím nemusí dlouho přemýšlet. „Mě běhání neskutečně baví, to je můj život. Nelituju žádného metru, který uběhnu. A snad jsme si to finále s trenérem zasloužili za to, kolik atletice dáváme a kolik dnů strávíme na soustředěních,“ říkal po semifinále s dojetím v hlase.
