Článek
Tokio (od našeho zpravodaje) - Dvacetimetrová hranice mu ve finále odolala, 19,91 m znamenalo dvanácté místo. Čtyřiatřicetiletý svěřenec Petra Stehlíka tak už začínal přemýšlet, jak zvládnout příští sezonu ještě lépe.
Co ve vás převládá?
Je to takové hořkosladké. Za finále jsem strašně rád po tak velkém zranění na docela důležitém svalu. Jsem rád, že jsem tady vůbec mohl soutěžit. Ale šli jsme do toho s trenérem zarputile, všechno se povedlo dotrénovat a vykouzlit finále. Tam už bylo vidět, že jsem nevyházený. I když jsem se cítil dobře, nebylo to ono. V rozcvičování jsem jeden pokus chytil, ten by byl nejdelší v sezoně, ale pak už ne.
Jak se na vás podepsaly dva závody v jeden den?
Byl jsem z rána rozcvičenější, ale po druhém pokusu už se prsní sval hlásil, věděl jsem, že je zatažený. Tak jsem si říkal, že buď prdne, nebo ne, teď čas na zotavení bude. Naštěstí vydržel, ale bohužel už jsem moc nepřidal.
V novém postupovém systému si čtvrtou sérii zajistila nejlepší desítka. Měl jste v hlavě, že na postup není třeba vrhnout zase tak daleko?
Říkal jsem si to. Samozřejmě z 19,60 na 20,50 bylo daleko, ale určitě jsem na to cílil a říkal si, že buď třetí pokus trefím, nebo ne. Abych hodil 20,20, to mě moc nebralo, chtěl jsem si ještě ten jeden pokus zajistit.
Uškodilo podle vás kvalitě soutěže, že se konala kvalifikace i finále v jeden den?
Asi jak komu, Mexičanovi úplně ne. (úsměv)
Stříbrného Uziela Muněze asi na medaile tipoval málokdo…
Chudák Tom Walsh s 21,94 bez medaile. Klobouk dolů, jak Mexičan závodil, na to, že nebyl v kvaldě úplně přesvědčivý, tak předvedl nádherný pokus. Ale pořád si myslím, že dva závody za jeden den jsou blbost. To by se nelíbilo nikomu z atletů, nevím, proč to pořád dělají koulařům. Většinou jsem mezi házeními potřeboval dva dny abych se dal do kupy. Pro ty mladé to může být fajn, ale i tak je to vabank. A hlavně zbytečný, dneska jsme jen v autobuse strávili čtyři hodiny, kdy sedíte na zadku. Pak se máte rozcvičit a jít do toho naplno.
Snažíte se jako koulařská komunita ozvat?
Nevím, jestli se s tím dá něco dělat. Přijde mi to jako hloupost a neznalost atletiky nebo i lidského těla, že když ho ženete do vypětí na konci sezony v takových vedrech, tak je to o zranění. Ale to asi kluci z kanceláře, kteří si jdou zaklusat po práci, nevědí. (úsměv)
Opět zlatý Ryan Crouser patří mezi největší atletické hvězdy, vrcholné soutěže jsou vždy velmi atraktivní na dlouhých vzdálenostech. Jenže jako by koulaři neměli v atletice zastání, ani při novém ultimátním šampionátu za rok v Budapešti se vaše disciplína neobjeví.
Když je pan ředitel bývalý běžec (Sebastian Coe), tak je to asi docela pochopitelné.… Běhy jsou vždycky protěžovanější, říká se, že to mají těžší s postupem do finále. Třeba se to změní na dalším světovém šampionátu. Nebo budeme mít kvalifikaci a finále tři hodiny po sobě…
Pro vás osobně byla letošní sezona vůbec zvláštní. V úvodu se vám nedařilo, pak přišlo zranění…
Nemůžu s ní být úplně spokojený a nevíme, čím to je. Jestli po loňské sezoně s mistrovstvím Evropy a olympiádou, nebo jsme to letos přetáhli. Fakt netuším. Ale už spřádám plány na další rok.
