Článek
Titul evropské mistryně, teď triumf v Diamantové lize. Věřila jste, že se do špičky vrátíte takovým způsobem?
Určitě jsem čekala, že návrat po mateřské pauze bude náročnější, já si vždycky představuju, že něco bude těžší, než že bych čekala nějaké zázraky. Ta sezóna je úplně nádherná, lepší snad ani nemohla být.
Kdy v průběhu bruselského finále už jste věděla, že vítězství nepustíte?
Po třetím pokusu jsem ještě úplně klidná nebyla, po čtvrtém už ano, jen jsem si chtěla výkon ještě vylepšit. Škoda, že jsem se nechytla hned od začátku. Ale jinak to byl ideální scénář: vítězství v Diamantové lize v nejlepším světovém výkonu, který jsem si na konec sezóny vzala zpátky k sobě, to je paráda.
Byl váš nejdelší hod dlouhý 67,99 metru ideálně provedený?
Určitě tam rezervy jsou. Ženský oštěp byl trošku nešťastné umístěný do předprogramu, takže trochu trvalo, než se soutěž dostala do tempa. Až ve třetím pokusu jsem se chytla. Myslím, že bych mohla hodit ještě dál, ale samozřejmě si nestěžuju. Vyhrála jsem Diamantovou ligu, což jsem si na začátku sezóny ani nedávala za největší cíl, protože jsem nevěděla, co od sebe čekat. Jsem ráda, že jsem to dotáhla do vítězného konce.
Zvyšovalo vaší motivaci, že byl oštěp jen v předprogramu a ani se nedostal do živého televizního přenosu?
Taky trochu, protože to byl trochu průšvih. Nejsem osoba, která by operovala se svými tituly, ale oni nás ani nepředstavili. Aby diváci nevěděli, že někde na ploše závodí světová rekordmanka a dvojnásobná olympijská vítězka, to mi přijde škoda. Místo toho představovali dětské štafety, úlet… To jsem na finále Diamantové ligy nezažila. Pak už byla úžasná atmosféra, úplně plný stadión, ale až od těch třetích pokusů. To byla taková malá černá kaňka.
Aspoň jste si mohla užít v roli diváka skvělými výkony ozdobený mítink v čele s parádní mužskou výškou…
Zrovna u výšky jsem byla. Přála jsem si být u svěťáku. Sledovala jsem to zblízka a Barším měl skvělou formu, věřila jsem mu hodně, to bylo o milimetry. Výšku jsem si užila, jindy většinou skákali v době, kdy se házelo.
Když v Bruselu běžel Usain Bolt, po závodě se vždy konala party v jamajském stylu. Bylo to tak i letos?
Byla opět jamajská. Ale autobus z hotelu jel ve dvanáct. A já už nemám energii navíc, musím ji šetřit pro Janečka. I tak jsem nečekaně dost zničená, bolí mě achillovka, musím se dát trochu do kupy. Nečekala jsem, že mě to tak setne.
Získala jste třetí diamant, předtím v letech 2010 a 2012. Vypadají pořád stejně?
Vypadají i váží. Naštěstí byly paní na letišti shovívavé. Ta trofej váží sedm kilo, takže jsem si v pátek docela zaposilovala, jak jsme jezdili okolo autem a zvedali je. Byla hezká atmosféra, divákům dali svítící tyčky, lidi vám mávají, hraje taková dojemná skladba. Člověk si řekne, že takových okamžiků moc nezažije. Navíc jsem se projela ve staré škodovce asi z roku 1940, jeden z nejstarších veteránů, to se mi taky líbilo. Ještě dává memoriál Van Damma svoji trofej. Naštěstí ji zlehčili, to bych měla kufr asi třicetikilový. Ale ty sošky jsou nádherné.
Také jste po čtrnácti letech vzala rekord mítinku Norce Trine Hattestadové…
Vážně? To ani nevím, tak to je paráda! Protože netuším, jestli se do Bruselu ještě podívám, příští rok bude asi finále v Curychu. Ten stadión mi moc sedí, opravdu škoda, že jsem se nechytla hned prvním hodem, pak bych hodila ještě dál.
