Článek
Jako juniorského mistra republiky si ho do své tréninkové skupiny vybral olympijský vítěz Roman Šebrle, chystal se z domovského Tábora přesunout do Prahy, do toho dostal nabídku na studium z americké univerzity. Ze dne na den krátce před svými dvacátými narozeninami ale musel řešit úplně jiné priority.
Z lékařské ordinace se vrátil s drsnou diagnózou, po níž si do svého instagramového profilu doplnil: „Petr Svoboda, desetibojař. Momentálně bojující s jedenáctou disciplínou – leukemií.“ O náročném období, podpoře od atletů i pozvolném návratu ke sportu vyprávěl pro Sport.cz tam, kde se cítí nejlépe. Na stadionu Juliska, který je teď jeho atletickým domovem.
Máte spočítáno, kolik dnů jste za posledního třičtvrtě roku strávil po nemocnicích?
Když vezmu celé dny, bylo jich kolem 120, k tomu tak třicet kontrol, tak jsem na 150. Leukemie je specifická, ostatní onkologičtí pacienti mohou být více doma, ale jak je tahle nemoc v krvi, musíte být v nemocnici pod kontrolou. Zase je ta péče možná i lepší, máte hned přístup k těm lepším lékům do žíly…
Desetibojař Petr Svoboda po vážné nemoci opět začíná sportovat.
Do té doby jste nemocniční prostředí asi moc neznal…
Akorát když mi bylo deset, tak jsem byl asi týden v nemocnici, když mě bolelo bříško. (úsměv) Nikdy nic vážného. Pamatuju si, jak jsem zrovna vloni přemýšlel, jak musí být hrozné, když někdo chodí k doktorům, kolik času tam stráví… Tak se mi to hezky vrátilo.
Pro člověka zvyklého každý den sportovat musel být náročný už jen pobyt v uzavřeném nemocničním pokoji…
Já měl ze začátku plány, jak si najdu nějakou online brigádu, vzal jsem si do nemocnice švihadlo a boty, jak tam budu cvičit… Nakonec jsem přečetl pár knížek, ale čas v nemocnici strašně splývá. Na jednu stranu chcete něco dělat, na druhou je hrozně složité se donutit soustředit. Tak jsem se za těch devět měsíců moc neposunul. Aspoň jsem se naučil žonglovat.
Často sportovci v případě vážnějších zdravotních potíží slyší od doktorů, že jim právě sport pomohl zvládnout nemoc lépe, díky fyzické kondici i vůli. Byl to i váš případ?
Určitě. Říkali, že je super mít nějaký fyzický fond už jen kvůli zvládání chemoterapií. Sám jsem poznal, jak je to náročné, kdy jsem byl úplně vyflusaný, klidová tepová frekvence se zvedala. I svaly mi prý hodně pomáhaly, i když jsem všechny shodil…
Která fáze byla pro vás nejnáročnější? Období po diagnóze, či spíše okolo transplantace?
Bylo víc momentů, kdy to bylo hodně náročné. Nejprve strávit, když se něco takového dozvíte. Naštěstí to bylo docela rychlé. Myslel jsem, že mám možná lehký zápal plic, byl na antibiotikách, pak zjistil, že mám nějaký nádor na plicích a další den už jsem byl v Ústavu hematologie a krevní transfúze, kde mi řekli, že mám leukemii.
To bylo někdy na začátku přípravy na letošní sezonu. Občas sportovci v podobných situacích více řeší, o jaké přijdou soustředění a závody, než jim dojde, že jde o zdraví.
Přesně! Začali jsme přípravu, já se po předloňské zlomenině nártní kosti konečně cítil suprově a těšil se na sezonu. Začínal jsem se ale cítit unavenější, pak jsme odjeli na soustředění do Tater, kde už jsem kašlal i při klusu, kondice byla špatná, ale já to ještě přikládal tomu, že se vracím po únavové zlomenině. Pak jsem se dozvěděl, že mám leukemii a asi za tři týdny jsme měli jet na soustředění do Jihoafrické republiky. Tak jsem nejdřív řešil, jestli to stihnu… Byl jsem trochu naivní, no.
Informaci o svém zdravotním stavu jste umístil i na svůj Instagram, i z dalších příspěvků se mohlo zdát, že léčbu snášíte dobře. Ale asi to nebylo vždy tak optimistické.
Já myslím, že jsem to psychicky vzal dobře. Jasně, nějaké slzy na začátku ukáply. Ale vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych to nějak nezvládl. Měl jsem super podporu Adama Havlíčka (desetibojař, kolega ze skupiny). Jeho máma je hematoložka, tak jsem všechno věděl z první ruky, co se může stát. Asi úplně všechno ne, ta rizika jsou větší, ale já cítil, že tady určitě ještě musím být a zvládnout to. Ale další věci jsem nezveřejňoval. Když mi bylo blbě, tak jsem nezvládal nic natočit, i když jsem chtěl. Měl jsem v plánu třeba zdokumentovat celý proces transplantace, ale tam jsem byl tak vyřízený, že to vůbec nešlo.
Komplikace přišly ještě před transplantací.
Někdy v listopadu jsem dostal trombózu centrálního žilního katetru, to bylo bolestivé a hodně nepříjemné. Takový první zádrhel v léčbě, kdy jsem si uvědomil, že můžou vzniknout i nějaké problémy… Pak přišly infekce a zánět tlustého střeva, kdy jsem dva týdny nemohl jíst.
Desetibojař Petr Svoboda má za sebou náročných devět měsíců.
Jak dlouho jste pak čekal na transplantaci kostní dřeně?
Když vyhodnotili dvouměsíční indukci, což je hlavní fáze léčby, pan doktor říkal, že tam z těch asi 55 procent „špatných“ buněk zbývá ještě patnáct. Ideální by bylo, kdyby nemoc vymizela, pak už bych šel jen na pět až sedm konsolidačních pobytů, aby se snížilo riziko jejího návratu. Ale mě indikovali k transplantaci a nejdříve hledali dárce v rodině. U bráchy byla shoda asi poloviční, což by se dalo transplantovat, ale hledali ještě v registru dárců, jestli tam není větší shoda. Našel se jeden Němec a jeden Polák, pro něhož se rozhodli.
Víte o něm něco víc?
Vím, že je z Poznaně a teď jsem zjišťoval, jestli ho budu moct anonymně kontaktovat. Někdo mi říkal, že to jde, někdo, že ne, tak uvidím. Rád bych mu napsal dopis s poděkováním.
Sám teď na vašem příběhu zdůrazňujete význam registru dárců kostní dřeně. Máte zprávy, že i díky vám se do něj zapojilo více lidí?
Na Odložilově memoriálu Dukla uspořádala akci, kdy se do registru zaregistrovalo kolem třiceti lidí, psala mi třeba sestřička z dětské onkologie z Motola, jak je fajn šířit povědomí o něm. Určitě v tom chci pokračovat, aby lidé věděli, jak funguje samotná transplantace a jaký může mít dopad na životy lidí.
Jak náročná tedy byla transplantace a vše, co jí předchází?
Je to hodně náročný proces. Předchází ji přípravný týden, kdy jsem podstoupil jednu silnou chemoterapii a šest pobytů na Bulovce na radioterapii. K tomu ráno a večer ozařování a látka, které se říká králík. Výtažek protilátek z králíka, který vymýtí bílé krvinky, aby byla dřeň úplně čistá a mohly se uchytit kmenové buňky od dárce. Pak, když jsem přijel domů, měl jsem čtyři týdny teplot a nevěděl, co mi je, v krvi žádný zánět nebyl. Ale chodil jsem doma ze schodů, klepaly se mi nohy a byl jsem úplně zesláblý. To bylo asi nejtěžší.
O kolik kilogramů jste byl během nemoci lehčí?
Jsem docela vysoký, ale vždy jsem byl hubený. Vloni jsem měl 78, což už na mě bylo dost. Během léčby jsem se dostal na šedesát, to už jsem měl nožičky takové hůlčičky. Teď jsem na 67, to už zase docela jde.
Od začátku jste měl velkou podporu v atletickém prostředí, začalo to tím, že si parťáci ze skupiny ze solidarity oholili hlavy.
Kluci říkali od začátku, že do toho půjdou, já jim to rozmlouval. Ale když jsem si jednou sáhnul na hlavu a vyndal chomáček vlasů, říkal jsem si, že bude třeba se ostříhat. Ondra Kopecký mi sehnal kamaráda v Praze, druhý den jsem za ním šel a ostatní kluci se přidali včetně toho barbera. To bylo krásné gesto, pak se přidávali i další atleti. Vůbec se mi ozývalo strašně lidí, ani jsem nestíhal odpovídat, za to se omlouvám.
Do atletického prostředí jste se vrátil jako divák při Memoriálu Josefa Odložila. I z vašeho krátkého televizního rozhovoru bylo vidět, jak emotivní to byl návrat.
Byl. Ještě když Žaneta (Peřinová) zmínila podporu ostatních a já tu viděl ty kamarády, tak mě to dojalo. Bylo to silný. Zároveň když sleduji ostatní, jak sportují, je tam taková úzkost, že bych také chtěl, jako při vícebojích v Benešově.
Tam jste byl na mistrovství republiky ve vícebojích nejen jako fanoušek, ale i jako moderátor po boku Kateřiny Nekolné. A vedl jste si velmi zdatně…
Šéf soutěžního oddělení na svazu David Bor je z Tábora, celou léčbu mě podporuje, podnikáme spolu nějaké akce, byli jsme na ferratě. A říkal, jestli bych si nechtěl vyzkoušet komentování, protože už jsem to zkusil jednou v Táboře, když jsem byl zraněný, a bavilo mě to. Byla to asi i sranda pro kluky, všichni mě chválili, sám jsem úplně nevěděl, co si o tom myslet. A sedět tam s Kačkou bylo zábavné, ale zároveň náročné vedle takové profesionálky, zvlášť když jsem sám byl ze sledování kluků emočně vyčerpaný.
Vítězný Ondřej Kopecký vám po závodě věnoval svoji zlatou medaili.
Mám ji doma v pokojíčku a jsme domluvení, že až vyhraju zase nějakou svoji, tak mu ji vrátím. Tak doufám, že ještě nějakou získám.
Co teď zvládáte a co vám lékaři dovolí?
Vyloženě zakázaného nemám nic, ale s doktory to konzultuju. Jsem ještě hodně oslabený. Když jsou těžší dny, kdy hodně chodím nebo hraju doma stolní tenis, svalová horečka je mnohem větší než si pamatuju dřív. Už bych chtěl jezdit jednou týdně z Tábora do Prahy a s někým trénovat. Se skupinou to asi ještě nezvládnu, ale na svazu jsou na mě hodní, dost mi pomáhá i Honza Koutník (vedoucí oddělení mládeže), tak snad něco vymyslíme.
Hledal jste si příběhy sportovců, kteří se po leukemii dokázali vrátit? Napadá mě bývalý úspěšný hokejista Miloš Holaň, jenž po transplantaci hrál i extraligu.
Hned jsem si to hledal. Našel jsem i jednu japonskou plavkyni, která ji měla v roce 2019 a o dva roky později už byla ve finále olympiády se štafetou. Pak ještě jednoho hokejistu, který hraje v AHL. Takže nějaká naděje tam je, ale nechci se k tomu upínat, našel jsem si, že existují třeba i světové hry transplantovaných.
Desetiboj je hodně náročný, vy jste získával mládežnické medaile i v jednotlivých disciplínách. Která by vás lákala nejvíc?
Třeba skok o tyči je skvělý, i když jsem měl takový specifický styl a skákal skoro pět metrů na sedláka. V Ostravě se prý tyčkařům říkalo, ať neskáčou na Svobodu. (směje se) Dálka mě bavila, čtvrtka taky, ale nejvíc asi překážky. Tam jsem měl velký potenciál, ideální postavu, rychlostně jsem na tom byl dobře. Asi po Peťanu Svobodovi. (úsměv)
Váš jmenovec, český rekordman na 110 metrů překážek, vám také vyjadřoval podporu.
Je pro mě inspirací, také si toho v životě zažil spoustu a neměl to nejjednodušší. Máme takový společný sen, že se ještě společně postavíme na start. Zatím se nám to nepovedlo a čas běží, ale snad to vyjde.
