Po letech čekání spousta emocí. Někdejší velký český talent zase skáče s nejlepšími

Nyní sedmadvacetiletá atletka se nevzdala, nestala se další mládežnickou hvězdou, jejíž kariéra vyhasne krátce po přestupu mezi dospělé.

Letos si po sedmi letech zaskákala na Diamantové lize, po osmi překonala 194 cm a ráda by zabránila tomu, aby v únoru „oslavil“ její osobní rekord 195 cm kulaté desáté narozeniny. Vylepšit ho může o víkendu na mistrovství republiky v Jablonci nad Nisou, nebo ideálně v září na světovém šampionátu v Tokiu.

Udělali jsme pár změn v tréninku, víc se věnujeme odrazům, kdy nemám tak dlouhý kontakt s podložkou a najednou se v tom skoku dá stihnout všechno líp. Jsem spokojená, je to jedna z mých nejlepších sezon za spoustu let.

To bylo super si zase zaskákat s holkama jako Mahučichová nebo Olyslagersová, i jsme tam nasbírali spoustu informací, co bychom mohli zlepšit třeba v technice. To startovní číslo mám na nástěnce a do příštího roku bude můj cíl se dostat na Diamantovku znova.

Jaroslava má hodně specifický rozběh, díky tomu mohla skočit světový rekord, ale já bych musela hodně věcí změnit, abych mohla mít podobný rozběh jako ona. Spíš tedy k Nicole (Olyslagersové). Tam jsou takové drobné nuance, které bychom zkusili možná ještě směrem k Tokiu změnit. Už jsme pár věcí zkoušeli, jen si musíte zvyknout, abyste se v rozběhu cítili dobře.

V Heilbronnu i Dauhá byl podobný povrch, který mi seděl. Už i pokusy na 196 nebyly špatné, pro mě bylo důležité, že jsem prolomila trochu bariéru v hlavě, kterou jsem měla na výškách nad 190, kdy jsem se celá stáhla, jako bych zamrzla a technika nebyla taková, jaká má být. Teď už vím, že výšky okolo 190 nejsou problém a jdu do toho.

Určitě. I když jsem skočila těch 194, bylo vidět, jak jsem tomu nemohla věřit, pak jsem byla hrozně šťastná, po dlouhé době to byly hodně pozitivní emoce.

Těžká otázka. Budou tam holky, které odskočí, a pak je nás tam třeba dvanáct třináct kolem těch 190 a o ta místečka se pobijeme.

Tam byl ještě starý povrch, který měli pak měnit. Když jsme doskákaly, zatáčka už byla dost zničená. Ale stadion je krásný, skvělé zázemí. Byla jsem na něm poprvé, protože na olympiádě v Tokiu jsem nestartovala, tak jsem si vše osahala, nasála atmosféru a budu se tam těšit. Předpokládám, že nový povrch bude mondo jako všude na velkých akcích, které je rychlé a sedí mi, tak by to mělo být dobré.

Primárně trénuju poslední dva roky s Milanem Kovářem, s Jardou Bábou a Honzou se potkáváme spíše na závodech a technických trénincích. Ale samozřejmě je fajn, když jsou dva lidi na vyšší úrovni, můžeme jet spolu na závody a díky tomu nám vezmou trenéra, máme zpětnou vazbu a zase je to o něco profesionálnější.

Určitě. To je fajn, když vám třeba na tréninku nejde něco skočit a přijdou ostatní, že se o něco vsadíme, tak ta motivace ještě naroste a vyhrabete se z toho, že vám to třeba ten den nejde.

Mně to nevadí, potřebuju závody, je to i kvalitní trénink. I teď na mistrovství republiky družstev v Ostravě jsme to pojali tréninkově, den po závodě v Polsku. Nechci říkat, že v tréninku se tolik nenahecuju, ale v závodě to jde snáz. A když jsem zdravá a můžu závodit, není důvod, proč bych neměla.