Článek
Kde jste tuhle originální roušku pořídila?
Dostala jsem ji od Mafuny (manažera skupiny). Tři sestry letos mají pětatřicáté výročí, v květnu měla být velká oslava v Braníku. Taky jsem tam chtěla vyrazit, docela mi to termínově vycházelo, ale museli zrušit celou tour. Je to těžká doba i pro kulturu…
Sportovcům už se naopak trochu blýská na lepší časy, můžete trénovat na stadionu. Hodně nedočkavě jste vyhlížela, až opět otevřou vaši domovskou Julisku?
Moc jsem se těšila. Je pravda, že na některých jiných stadionech už zaměstnanci mohli trénovat, na Dukle to nešlo nejdelší dobu. O to víc mě to mohlo štvát, ale když odložili olympiádu, tak jsem to tolik neřešila… První dny po otevření tu skoro nikdo nebyl, byl to zvláštní pocit, jak je Juliska v přírodě. Stadion už byl potřeba, protože sezona se blíží, i když nebude úplně plnohodnotná.
Barbora Špotáková při tréninku na Julisce.
Úvodní závody jsou v plánu už 1. června v Kladně i s vaší účastí. Je pro vás důležité si zazávodit aspoň na malém mítinku s omezeným počtem účastníků?
Pro mě ano. Máme tu kvalitní špičku, asi osm holek, které umějí házet za pětapadesát metrů, což už je ve světovém měřítku hodně dobré. A jestli holky budou závodit a budou stejně motivované jako já, může to být pěkné. Holt jedna sezona bude polovičatá, ale závodění je důležité, úplně jiné než normální trénink.
V rámci dalšího uvolňování opatření se od pondělí otevřely posilovny, i to asi vítáte.
Stoprocentně. Posilovna je po házení jeden z nejdůležitějších prvků, nejen pro oštěpaře. Bez síly není rychlost, odrazy, ani dynamika, je strašně důležitá. Hned jsme do posilovny naběhli, jen se musí počet lidí regulovat, jak nikdo není na soustředění.
Také jste si podobně jako mnozí atleti nanosila vybavení z posilovny domů?
Já už skoro všechno měla, jak musím být někdy doma s dětma. Lukáš mi navíc vyrobí, co potřebuju, je strašně šikovnej.
Když bylo zveřejněno, že se olympiáda o rok odkládá, měla jste v sobě pochybnosti, jestli vydržíte naplno trénovat ještě další sezonu?
Určitě měla. Atleti kňučí, jak je všechno bolí, a je jim pětadvacet. Mně bude příští rok čtyřicet, navíc mám doma rodinu a nemůžu ležet na gauči, to by mi bylo blbý. Přitom sport není jen o tréninku, ale i o regeneraci. Někdy bych místo hraní s dětma měla jít na masáž, což hodně šidím a není to úplně dobře.
Je každý rok navíc znát?
Teď je to docela dobré, ani achilovky nebolí. Snadné to samozřejmě není, ale snažím se nepřipouštět si to a rozhodně se tak netvářit před soupeřkami.
Vždy jste říkala, že je pro vás důležitá podpora rodiny. Řešili jste, jestli pokračovat?
První den jsem se zeptala Janečka (staršího syna), který okamžitě řekl, že jo. Lukáš nebyl doma, ale hned druhý den přijel s tím, že do toho ještě rok půjdeme. Vidí na mně, že se letos netrápím a trénink mě baví. Až sám koukal, co se to se mnou děje. Je to i novým trenérem, s ním přišel impulz, který je pro mě spásou.
Váš nový kouč Jan Tylče byl především koulařem jako závodník i jako trenér. Nebrala jste jako hendikep, že nemá takové zkušenosti s oštěpařskou technikou?
My nejdřív uvažovali, že bychom se spojili s někým na techniku, ale zatím to necháme. To se dá řešit i v sezoně, jsou tu lidi, na které se dá obrátit. Vždycky je dobře, když vás vidí další oko, zvlášť když je člověk zdravý. Horší to bylo vloni, kdy mi pořád někdo radil, a já nemohla dva měsíce běhat ani pořádně chodit. To je pak těžké vylepšovat běh, když máte marnou achilovku… My přidali do tréninku nové prvky, baví mě a snad to bude vidět. Atletika je krutá v tom, že můžu v dubnu povídat do novin, jak mi to v tréninku jde, ale realita může být jiná, a když mi pak v červnu naměří pětapadesát metrů, lidi mi to omlátí o hlavu. Ale sezony se nebojím.
U bývalého kouče Rudolfa Černého jste měla mladé parťačky, nechybí vám skupina?
Uvažovali jsme o tom, možná to ještě přijde. Sparing je vždycky dobrý, já ráda trénovala s klukama, třeba v posilovně. Někdo to rád nemá, ale já byla ráda, když jsem se měla ke komu vytahovat. To je jak u tenisu, když hrajete s někým slabším, úroveň hry klesá a naopak.
Je pro vás současné období časově náročnější? Nefungují školy, někdo nedává ani děti k babičkám, váš partner jako hasič chodí normálně do práce...
Je to jiné v tom, že musím učit a víc vařit, ale dá se to zvládnout. S babičkou jsme se domluvily, že hlídat bude, i když tím některá doporučení nedodržíme.
Roční odklad her vám může pomoct v tom, že mladší syn Darek už bude mít tři roky a bude samostatnější…
Přesně tak, mohlo by to pro mě být jednodušší. Ale kluci už si spolu vyhrajou teď. A člověk si musí říct, kolik lidí může strávit tolik času se svými dětmi? Tenhle čas se nevrátí. Teď mám tu příležitost učit prvňáka číst a psát, to je přece hrozně hezké…
Měla jste v plánu, že byste se letos po olympiádě s atletikou definitivně rozloučila, nebo by vás lákalo i mistrovství světa v Eugene o rok později?
Nemluvila jsem o úplném konci. Když tolik trénujete na olympiádu, není úplně špatné si to ještě prodloužit. Jenže po Eugene je mistrovství světa v Budapešti a Maďarsko je mému srdci hodně blízké... Ne, to už si samozřejmě dělám legraci, pro mě bylo hlavní Tokio, mám ho spojené s Věrou Čáslavskou, chystalo se tam dost kamarádů, i když byly drahé lístky a ubytování.
Barbora Špotáková se svým partnerem Lukášem na vyhlášení ankety Atlet roku.
Je těžké udržet si motivaci v tréninku, když vrchol je najednou až za rok a čtvrt?
Jednoznačně, psychika dělá obrovské věci. Ono je celkem snadné si to přesunout v hlavě a říct si, že ještě rok vydržím. Jednoduché to ale nebude, jenže co je jednoduché? Některé sportovkyně jsou na tom hůř, když už jsou třeba ve věku, kdy chtějí rodinu, a teď odkládají mateřství. Já už mám doma dva skvělé kluky a kariéra se mi jen o rok prodlouží.
Přišli jste i o poslední letošní vrchol v podobě mistrovství Evropy v Paříži…
To mě mrzelo hodně, přišlo mi, že šampionát zrušili dost brzo, možná mohli počkat… Holt nebudu vytahovat esa tuhle sezonu a všechny trumfy si nechám do Tokia. Doufám. (úsměv)
Polevila jste teď v tréninku?
Hlava poleví, to samo vyplyne, když zmizí motivace. Ale těším se na ty domácí závody, bude to taková sezona nanečisto. Odpočítávat dny do Tokia začnu zase za rok.
Jak je odpočítáváte?
Lukášova neteř mi vytvořila takový krásný plakát, kde jsem na stupních vítězů, a tam jsem odškrtávala dny. Tak jsem ho přeložila, dala do skříně a vytáhnu ho příští rok, název Tokio 2020 stejně zůstal.
Nejstarší olympijskou medailistkou mezi oštěpařkami je dodnes Dana Zátopková, stříbrná v Římě byla v 37 letech. Jan Železný získal evropskou medaili i po čtyřicítce, zjevně to v oštěpu jde.
Příklady tam jsou, navíc jsem je znala osobně, což je taky důležité. Je fajn vědět, že to jde.
Napadlo by vás dřív, že si kariéru protáhnete i po čtyřicítce?
Ani omylem! Já měla zdravotní problémy a únavové zlomeniny na začátku kariéry, než jsem se rozjela. První medaili jsem získala v roce 2006 v pětadvaceti, do té doby jsem se celkem zdravotně trápila. Kolikrát jsem zvažovala, že s atletikou skončím, protože mě to nebavilo, když jsem byla furt zraněná. Končila jsem ve třiadvaceti a teď vydržím do tolika. (úsměv)
Čím to?
Okolnostmi, nastavením hlavy, nalezením rovnováhy a týmu… Po třicítce už si umíte vybrat správné lidi, kteří vám pomáhají a stojí za vámi. To ve třiadvaceti nemáte. Ty zkušenosti se hodí i teď v době koronakrize, že mě nijak extrémně nevykolejila. Možná je to i moje nátura, že se nehodlám z něčeho sesypat. Nikdy jsem nebyla ovce, která se nechá manipulovat davem. To je dobrá obrana, protože když si řídíte svůj život sami, nemá vás co vykolejit.
