Článek
Triumf Barbory Špotákové na MS v Londýně
Když jste hned po závodě odpovídala moderátorovi na ploše, bylo znát, jak jste dojatá.
Já si myslela, že nic nemůže přebít olympiádu v Pekingu, ale tady to jednoznačně ty pocity přebilo. To bylo nejvíc, co jsem kdy mohla zažít.
Vyhlášení a hymna pak emoce ještě umocnily.
Na vyhlašování jsem nebyla vůbec psychicky připravená, to mě teda dostalo. Vážně jsem větší emoce při závodě nezažila, a to jsem těch úspěšných zažila docela dost.
Dají se ty emoce popsat? Co se vám honilo hlavou?
Nedají. Už oběhnutí stadiónu bylo takové silné. Pak mi řekli, že jdeme na vyhlašování. Postavili nás do řady, já tam vidím ty Bára Ultras, další Čechy, jak mávají vlajkami. Pak hraje hymna, slyším, jak všichni Češi zpívají.
| Špotákové medaile | |
|---|---|
| Olympijské hry | |
| Peking 2008 | zlato |
| Londýn 2012 | zlato |
| Rio 2016 | bronz |
| Mistrovství světa | |
| Ósaka 2007 | zlato |
| Berlín 2009 | stříbro |
| Tegu 2011 | stříbro |
| Londýn 2017 | zlato |
| Mistrovství Evropy | |
| Göteborg 2006 | stříbro |
| Barcelona 2010 | stříbro |
| Curych 2014 | zlato |
Navíc deset let po zlatu z mistrovství světa v Ósace a pět po olympijském triumfu na tomto stadiónu. A vy na tato znamení docela dáte.
To mi běželo celý den hlavou jako deska, snad každých pět minut. Ani si nepřipadám, že jsem tohle všechno zažila. Je to malinko zvláštní, jako by se kruh uzavíral. Ale možná se úplně neuzavřel, sama nevím. Já si zatím nedovedu představit svůj život bez atletiky. Ale třeba někdy 10. října to bude jiné…
Za těch pět let od olympijské obhajoby jste urazila nelehký kus cesty…
Hlavně rok 2015, kdy jsem se trápila, byl nepříjemný. Nerada na něj vzpomínám, ale hodně mě naučil. Loni by to byla taky moje sezóna, kdybych si nezlomila nohu. Ale možná bych skončila… Teď se ukazuje, že byla dobrá volba zůstat u atletiky ještě po Riu. Je to zajímavá cesta té kariéry, přemýšlím, čím to je. Jak si to zasloužím.
A k čemu docházíte?
Nevím, ale úplně mě to dostává. Třeba, abych udělala lidem radost… Říkám si, jak se může stát, abych byla v tomhle věku (36 let) v takové formě. Na to musí klapnout tři sta věcí a samozřejmě jim musíte jít naproti a nic nepodcenit. Prostě se to snažím dělat dobře a vyplácí se. Ale sám člověk nedokáže nic, já se asi umím obklopit dobrými lidmi a společně máme hroznou sílu.
Hodně jste se změnila za deset let od prvního světového titulu?
Přijde mi, že moc ne. Možná jsem nervóznější, to je ten stres, který má člověk, když už zažije tolik scénářů, které nedopadly. Ale jinak je hrozně moc věcí stejných jako tehdy v Ósace, jinak bych nemohla vyhrávat. Snažím se neměnit se, i kamarády, co tu jsou, mám stejné.
Jen soupeřky se mění. Tehdy jste byla na stupních obklopena Němkami, letos Číňankami.
To je ještě silnější kafe, kór když v Česku občas máte pocit, že si nás chtějí koupit. Ale ty soupeřky jsou sympatické, mají takovou úctu ke starším. Ta nejmladší (Š'-jing Liou) se pořád usmívala, ale já se na ni nesmála, přišlo mi, že to je lest. Říkala jsem si: „Ne, ne. To víš, já se na tebe usměju a vy mě pak sejmete.“
Je teď něco, co vás ještě může hnát vpřed? Třeba olympiáda v Tokiu…
To je možná jediná motivace, která by ještě v mé kariéře mohla být. Uspěla jsem v Ósace, Japonsko mám ráda. Ale je to ještě dlouho a opravdu nejsem nejmladší.
