Článek
Birmingham (od našeho zpravodaje) – „Velké, velké nervy,“ usmíval se Meindlschmid, když popisoval svoji cestu mezi elitní evropskou dvanáctku. Letošní sezonu mu zkomplikovalo svalové zranění postupně na obou nohách, v pravou chvíli se ale vzepjal ke svému nejdelšímu skoku za poslední dva roky.
Co se vám po dvou přešlapech před třetím skokem honilo hlavou?
Byl tam strach, že to pokazím a jel jsem sem zbytečně. Pak převážilo sebevědomí, že představa třetího křížku není reálná. Přišel za mnou trenér a říkal, že mi věří. A nakonec to dobře dopadlo, i když se štěstím. Vůbec jsem si nepředstavoval, že kvalifikace bude taková.
Jakou jste ji čekal?
Myslel jsem, že od všech bude výkonnost lepší a všichni budou skákat líp. Ale asi hrál roli vítr a nový povrch. Ve finále to bude jiné, všichni si to odzkoušeli, vítr se může změnit a mnohem lepší budou i výkony.
S ohledem na vítr i na to, že jste letos moc nemohl závodit, jste si i posouval rozběh, nebo jste do všech pokusů musel jít s rizikem?
Určitě jsem do nich musel naplno, ale já se s každým pokusem rozběhávám víc a víc, takže tím posouváme i rozběh. Před posledním pokusem to bylo o dvě a půl stopy, celkem o osm, což je docela hodně. Ani nevím, jak jsem byl ve třetím pokusu na prkně, já byl jen rád za bílou vlajku.
Tušil jste pak, že 791 centimetrů bude nakonec stačit? I kvůli tomu, že jeden z favoritů, Ital Mattia Furlani, si obnovil zranění…
Já se tak radoval z bílé vlaječky, že mám konečně platný pokus, že jsem se nedíval, kolik to bylo, a čekal jsem na změření. Věděl jsem, že to bude na hraně. Před závodem bych určitě nevěřil, že bude 791 stačit, myslel jsem, že bude třeba skočit za osm.
Máte i v Birminghamu rodinnou podporu v hledišti?
Mám tady rodinu i kamarády. Celou dobu jsem je viděl, měli vlajku a před třetím pokusem byli ve stresu stejně jako já. Ale samozřejmě věřili a fandili.
