Článek
Jaké poznatky jste si odvezl z premiéry na Grand Tour?
Celkově to byl super zážitek a parádní zkušenost. Spoustu jsem se toho naučil. Hlavně jsem si zkusil být součástí sprinterského vlaku, což jsme trénovali akorát přes zimu, ale v závodě to byla moje premiéra. Celkem nám to vycházelo.
Soustředíte se hlavně na klasiky, dosud jste neabsolvoval více než osmidenní závod. Jak se od toho Giro lišilo?
Člověk musí být tři týdny naprosto soustředěný. Nesmím zanedbat regeneraci ani jídlo, abych nebyl v polovině závodu úplně hotový. Jakmile bych koncentraci ztratil, je zle. Oproti jednorázovkám si na Grand Tour vybereme pár dní, ve kterých jedeme na výsledek. A zbytek etap se snažíme šetřit síly. Naopak na klasikách ze sebe musím vyždímat úplné maximum, plná šleha až do finiše. Je to úplně jiné.
Co jste si pomyslel, když vás tým pár dní před startem na poslední chvíli nominoval?
Bylo to pro mě velké překvapení, takže jsem vedení týmu říkal, že po klasikách nemám úplně nejlepší formu, ale pokusím se v dojezdech co nejvíc pomoct. Měl jsem fakt málo času na přípravu. Ale na Giro odjelo dost klasikářů, kteří v nohách měli podobné množství závodů. Na rozdíl ode mě o účasti věděli o dost dřív, zatímco já do toho skočil na poslední chvíli. Dozvěděl jsem se to jen čtyři dny před startem. Hned jsem řekl, že do toho půjdu, protože jsem věděl, že to bude super zkušenost, i když jsem ani nevěděl, jak vypadají jednotlivé etapy. Letěl jsem do Bulharska tři dny před začátkem a netušil jsem, co mě čeká.
Byl to váš největší závod v životě, nebo si více vážíte účasti třeba na letošním ročníku Paříž-Roubaix?
Pro mě osobně znamená Paříž-Roubaix nebo Flandry něco víc. Na druhou stranu na sociálních sítích vidím, že účast na Grand Tour nic nepřekoná. Známí, kteří cyklistiku do detailu nesledují, mi psali, když jsem jel Giro, ale při Roubaix ne. Určitě se plánuju do budoucna zaměřit hlavně na jednorázovky. Přeci jen šplhat se 75 kilogramy všechny ty kopce není snadné. Třeba se mi jednou povede vyhrát etapu, rád bych to jednou dokázal. Ale myslím, že jedna Grand Tour ročně mi bude stačit. (usmívá se)
Do profesionálního pelotonu jste pronikl navzdory tomu, že vám v 16 letech byla diagnostikována cukrovka 1. typu. Jak se s tím dá závodit na nejvyšší úrovni?
Když můžu dokončit celé Giro, myslím, že to je důkaz, že mě to neomezuje. Jasně, musím hladinu cukru monitorovat 24 hodin denně, ale už to mám vychytané. Mám na kole malý počítač, který mi ukazuje hodnotu glykémie. A jakmile klesá pod určitou hodnotu, musím doplnit cukry. Najíst se, vypít ionťák nebo si dát gel. A naopak když cukr vystoupá, mám dvě možnosti. Buď přestat jíst, což vyjma konce závodu není dobré řešení. Druhou variantou je připíchnout si inzulin. Nestává se to moc často, ale občas je to potřeba.
Musel jste přesvědčovat okolí, že i s cukrovkou máte na to se měřit s nejlepšími?
Určitě jsou nějací lidé ze staré školy, kteří si myslí, že nemůžu být stejně dobrý jako jiný jezdec. Ale já se snažím každý závod dokazovat opak. Mnozí si mysleli, že jsem v Novo Nordisku jenom proto, že tam máme doktory, kteří nás pořád monitorují. Ale myslím, že teď celému světu ukazuju, že v Unibetu bez speciálního přístupu můžu závodit úplně stejně, a vlastně ještě líp. Funguju úplně normálně.
V čem vám pomohl zimní přestup do Unibet Rose Rockets z Novo Nordisku, který sdružuje cyklisty s diabetem?
Hlavně v programu, to je úplně jiná liga. Nedá se to srovnávat. Můžu jezdit na takřka všechny závody World Tour, to je hlavní změna. Jsme tu taky pod mnohem větším tlakem. V minulém týmu to bylo komfortnější, tady daleko více pracujeme, abychom se pořád zlepšovali. Pro mě je to asi ideální přestup. Pořád jsme oproti nejsilnějším stájím outsider, ale jezdíme ty největší závody. A taky mám občas příležitost se sám ukázat.
Navíc jste se znovu potkal se starším bratrem Tomášem.
Nikdy jsme o tom nemluvili, takže nemůžu říct, že to byl náš sen. Na druhou stranu, když teď společně jezdíme na takhle velké závody, uvědomujeme si, že to je něco speciálního. Bereme to jako samozřejmost, ale když se nad tím zamyslím, jsem za to opravdu vděčný. Je úžasné, že můžeme jezdit spolu.
Ponorkou zatím netrpíte?
Bál jsem se, že si někdy budeme lézt na nervy, když spolu trávíme tolik času. Obzvlášť na Giru. Ale nebyly žádné problémy. Pořád spolu trénujeme rádi. Ale je to trochu ve vlnách. Jeden týden jsme spolu pět dní, další třeba jeden, takže si od sebe odpočineme. Takže všechno v pohodě.
Všichni tři sourozenci včetně sestry Julie jste se narodili v Nizozemsku, kde jste strávili většinu života. Máte blíže k rodné zemi, nebo k Česku, které reprezentujete?
V cyklistice jsme Češi a mimo ni spíš Nizozemci. Žili jsme v Nizozemsku a chodili jsme tam do školy. Ale v juniorské kategorii jsme si museli vybrat, za jakou zemi chceme jezdit. V Česku samozřejmě není taková konkurence, bylo pro nás jednodušší se dostat do národního týmu. A ještě důležitější pro mě byl fakt, že cyklistiku jsme začali dělat kvůli tátovi, který je Čech. On nás k tomuhle sportu přivedl a trénoval nás. Byl rád, že jsme si vybrali jeho rodnou zemi.
Takže nakonec nelitujete?
Myslím, že můžu mluvit i za sourozence, že jsme nakonec všichni tři spokojení, že jsme si vybrali Česko. I když na začátku bylo složitější se mezi českými parťáky začlenit, i kvůli tomu, že jsme moc neuměli jazyk. Ale postupně jsme se ho celkem naučili.
Jak často češtinu používáte?
Hlavně když mluvím s tátou. A ten někdy volá až moc často, skoro každý den. (směje se) Ale díky němu jsem si aspoň češtinu zlepšil. Pořád musím hodně přemýšlet, když mluvím česky. Není to perfektní, ale ani špatné.
