Hlavní obsah

Mathias Vacek: Chci při Závodě míru na stupně vítězů

Hodně rybaří, chodí na posed pozorovat zvěř, a především hodně trénuje. Na milované Šumavě, kde aktuálně tráví více času, než si před startem sezony představoval. Mathias Vacek však kvůli invazi ruských vojsk na Ukrajinu přišel o angažmá v týmu Gazprom RusVelo. Aktuálně je bez angažmá a závodí jen za reprezentaci. Právě v jejím dresu se první červnový týden postaví na start Závodu míru do 23 let. „Je to jeden z mých vrcholů sezony," říká.

Foto: Josef Vaishar

Mathias Vacek v barvách české reprezentace.Foto: Josef Vaishar

Článek

Mathiasi, změnila se zásadně vaše situace s možností přestupu v průběhu sezony poté, co Mezinárodní cyklistická federace odebrala vašemu bývalého zaměstnavateli Gazprom RusVelo licenci?

Ani trošku. Protože mám na sezony 2023 a 2024 podepsaný kontrakt ve World Tour týmu Trek Segafredo, pokoušel se můj manažer vyjednat možnost přesunu k americké stáji. Jenže UCI zatrhla jakékoliv přestupy. Mají plně obsazenou soupisku jednatřiceti závodníky. Nicméně od srpna mě mohou vzít jako stážistu. Takže ještě pár měsíců musím vydržet.

Je hodně složité najít za dané konstelace motivaci a nepolevit v tréninku?

To si nemyslím. Přestože zatím nemohu za Trek závodit, zachovali se ke mně skvěle. Poslali mi kolo, mám plné materiální zabezpečení. Jsme navíc v kontaktu skoro každý den. Řešíme tréninky, jak se cítím. Trenéři v Treku mají k dispozici moje data z aplikace TrainingPeaks. Už pár týdnů se připravuji podle tréninkového programu, který jsem dostal od Treku. Třeba i na Závod míru, který mě čeká.

V závěru února jste se při UAE Tour stal nejmladším vítězem etapy v historii World Tour. O tři dny později vašemu týmu odebrala Mezinárodní cyklistické federace licenci kvůli vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Už jste nenadálý konec vstřebal?

Měsíc jsem řešil hodně intenzivně, že nemohu závodit. Ale pak jsem to hodil za hlavu. Já mám budoucnost jistou. Spíše je mi líto bývalých kolegů. Když nemáte kontrakt, je to o nervy něco shánět v rozjeté sezoně. Já mohl být relativně v klidu.

Foto: Profimedia.cz

Mathias Vacek měl důvod k radostiFoto: Profimedia.cz

Dodává vám nadhled fakt, že jste v patnácti překonal vážný úraz, po němž vám lékaři nedávali naději na návrat do sedla a mohl jste se pohybovat jen na invalidním vozíku?

Tehdy jsem si nemyslel, že bych se ještě mohl dostat s cyklistikou tak daleko. To jsem ani nekoukal na závody. Nebavilo mě to. Ale rodiče třeba vzali karavan a společně jsme jeli na závody bráchy Karla. A vlastně on mě motivoval. Uvědomil jsem si, jak mi kolo chybí. Chvílemi to bylo nahoru dolů. Když pak vypukla epidemie covidu, tak jsem si říkal, že už mě nic nepřekvapí. Ale mýlil jsem se. Zrušení našeho týmu kvůli invazi na Ukrajinu mě šokovalo. Ale samozřejmě je trošku malicherné se vším, čím jsem si prošel a současně se děje ve světě, řešit odebrání licence.

Setkal jste se s negativními reakcemi kvůli skutečnosti, že jste závodil pro ruskou formaci?

Na sociálních sítích mi přišly negativní zprávy. Ale neřešil jsem to. Šlo o lidi, kteří si léči komplexy. Většina fanoušků chápe situaci. V Česku mi nikdo nic nevyčetl.

Je složité při všem, co je spojené s ukončením angažmá a budoucností, připravit se na Závod míru?

Jde o jeden z mých vrcholů sezony. Závod míru do třiadvaceti let má v cyklistickém světě velkou prestiž. Myslím, že jsem na tom s výkonností docela dobře. Vážně se těším.

Při loňském ročníku jste obsadil v konečném pořadí šestou příčku. Jaké jsou vzpomínky na debut v Závodě míru do třiadvaceti let?

Krásné. Já byl krátce po přestupu k profesionálům, měl jsem za sebou přesun do třiadvacítek. Těch změn bylo hodně. Ale i tak jsem obstál. Závod provázela skvělá atmosféra, celému českému týmu se dařilo.

Sedí vám kopcovitý terén Olomouckého a Moravskoslezského kraje?

Docela ano. Trasy všech etap jsou nahoru dolů. Jen výjezd na Dlouhé stráně je výjimečně náročný. Tam hraje roli i váha a já nejsem zrovna nejlehčí. Ale minulý rok jsem to zvládl s nejlepšími, takže není důvod si nevěřit. Chci loňské umístění vylepšit. Přál bych si minimálně na stupně vítězů v konečném pořadím, v ideálním případě být samozřejmě na tom nejvyšším. Chtěl bych všechny zaskočit. Ukázat se. Ostatní kluci měli závody, takže se mnou možná nikdo nebude počítat. Tlak bude na ostatní.

Zažil jste závodění ve World Tour. Jak moc je složité pak naskočit do bojů v kategorii do třiadvaceti let, kde se nesmí používat vysílačky?

Je to hodně odlišné závodění. Nervóznější. Hodně kluků v balíku třiadvacítek nemá zkušenosti, hodně blázní. Je tam více pádů. Některým klukům je všechno jedno, loktují se. Mezi profesionály má všechno svůj řád, v pelotonu panuje hierarchie.

Vyrazil jste za přípravou na Závod míru i mimo české území?

Ne. Na Šumavě jsem jsou super terény pro přípravu. Nic mi tady nechybí.

Užíváte si skutečnosti, že zrušené závody vám dopřály více času v domácím prostředí?

Ano. Mám více času na rybaření, často chodím do lesa pozorovat zvěř. To je pro mě velký mentální relax. Mám rybářskou povolenku, na tu mysliveckou není teď časový prostor. Takže jdu na posed, pozoruji zvířata. Navíc bydlím hned vedle lesa, takže občas máme zvěř hned za barákem.

Rybaření bere hodně času. Jak často se dostanete k vodě?

Mám řeku pár metrů od baráku. Takže když mám chuť, zajdu si na ryby třeba před tréninkem. Nejsou tady extrémně velké ryby. Spíše divoké. A já se věnuju hlavně muškaření. Mám radost z každé ryby. Ale většinou je tady na řece pouštím. Přijde mi líto nosit je domů. To jen když jedu třeba na Lipno a chytím kapra, tak si ho nechám. Ale nejsem rybář, který nosí domů každý úlovek.

Jak vnímají vaše netradiční koníčky kolegové v reprezentačním týmu? Přeci jen trendem dnešní doby jsou spíše sociální sítě, play station....

Když někomu řeknu, že chodím na ryby nebo do lesa na posed, tak se často smějí. Ale je spousta kluků, kteří mi to závidí. Bydlí ve městě a nemají šanci relaxovat jako já. Moc si vážím podmínek, v kterých se mohu připravovat.

Reklama

Sdílejte článek