Článek
Vše začalo během zimní přípravy, kdy se Lafay po lednovém soustředění vydal za přítelkyní do Číny. „Cítil jsem se velmi dobře. Až po návratu do Francie v únoru jsem začal mít pocit, že není něco v pořádku a byl jsem velmi unavený,“ líčí pro web svého týmu. „Nejdřív jsem si myslel, že jde o jet lag nebo důsledek cestování. Prvních několik dní jsem proto trénoval opravdu lehce. O týden později už jsem začínal mít obavy, protože únava stále nepolevovala,“ vzpomíná.
Jenže krevní testy příčinu neodhalily, nepomohla ani antibiotika. „Stále jsme ale neměli žádné odpovědi. Přemýšleli jsme, jestli nejde o nějaký virus, ale když nevíte, o jaký virus jde, je těžké vědět, co všechno můžete udělat pro zotavení,“ podotýká.
Proto absolvoval komplexní vyšetření u mnoha specialistů. „Kontrolovali jsme srdce, plíce a všechny možné typy virů. Všechny výsledky říkají, že jsem zdravý. Stále nevíme, co to způsobuje,“ smutní Lafay.
Nastínil, jak ho nemoc ovlivňuje v běžném životě. Ani zdaleka totiž nejde jen o fakt, že se nemůže věnovat cyklistice. „Když jdu nakoupit, po návratu domů si prostě musím jít lehnout. Jsem strašně rychle vyčerpaný. Stejné je to i po sebemenší fyzické aktivitě,“ prozrazuje.
Nejde však jen o fyzickou námahu. „Když jdu s rodinou nebo přáteli na večeři, po pár hodinách mi jednoduše dojde energie. Nedokážu se už soustředit na konverzaci, začnou mi těžknout oči a jediné, na co dokážu myslet, je, že chci jít domů spát,“ popisuje.
Většinu času tak tráví doma. „Moje kočky Hubert a Moka, které leží vedle mě v posteli, jsou v podstatě mým životem posledního půl roku. Mám spoustu času. Možná bych si to mohl zkusit užívat, ale když jsem doma a jsem strašně unavený, nemůžu nic dělat. Je to prostě na ho*no,“ stěžuje si s tím, že se navíc ani nemůže vídat s čínskou partnerkou.
Když se občas rozhodne zkusit mírný trénink, tělo zátěž odmítá. „Z pohledu tréninku je to složité. Při cvičení se snažím držet tepovou frekvenci na 100 až 110 tepech za minutu nebo níž. Na kole je to ale těžké,“ připouští.
„Když jedu do kopce a chci si udržet takovou tepovou frekvenci, jedu strašně pomalu. Opravdu extrémně pomalu. Dokonce mi ujíždějí i dědové. Někdy mě poznají a říkají: ‚Co to proboha děláš?!‘“ vypráví Lafay.
Pro závodníka, který na Tour de France před třemi roky udolal ve finiši 2. etapy i Wouta van Aerta s Tadejem Pogačarem, je to krutá zkušenost. „Nejvíce to bolí po psychické stránce. Jako profesionální cyklisté jezdíme na kole z vlastní volby. Je to náročná práce, ale děláme ji, protože ji milujeme a chceme být úspěšní. Někdy mi připadá trochu nespravedlivé, že já to dělat nemůžu,“ přiznává.
Po předchozím ročníku sice přemýšlel o konci kariéry, nabídka francouzského týmu ho ale oslovila. „Opravdu jsem chtěl sezonu s Rockets absolvovat. Na začátku roku jsem byl tak nadšený a pak se všechno začalo kazit… Nejdřív jsem si říkal, že to možná potrvá jen pár týdnů, pak to byl měsíc, dva měsíce a teď jsme ve druhé polovině srpna. Stále se necítím dobře, ani zdaleka nejsem zotavený. Je to pro mě těžké,“ líčí.
Boj s nepříznivým osudem ho však motivuje, aby se do profesionálního pelotonu vrátil. „Vím, že se jednoho dne uzdravím a znovu budu moct jezdit na kole a cítit se na něm silný. Vím, že jednou bude všechno v pořádku. Právě proto nejsem v depresi. Tuším, že je to jen určitý okamžik. Jen jedno období, které musím překonat,“ uzavírá své povídání.
