Sagan exkluzivně: Nebaví mě, jak Pogačar dominuje. Škoda, že už cyklistika není show

Je trojnásobným mistrem světa, na Tour de France získal sedmkrát zelený dres pro vítěze bodovací soutěže, což možná bude navždy nesmazatelný rekord slavného závodu. Před necelými třemi lety z profesionálního pelotonu odešel, po většinu roku žije v Monaku, ale s cyklistikou je pevně spjatý dál coby propagátor a ambasador. Třeba v polovině června bude Peter Sagan součástí závodu L’Etape v Praze. „Mám to město moc rád, protože nás sem s bráchou brávala teta na výlety. Přijeli jsme vlakem ze Žiliny, procházeli se po památkách. Dýchá to tu historií.“

V rozhovoru vzpomíná i na zdejší legendární závod horských kol Pražské schody, ale mluví především o současnosti a svém pohledu na cyklistiku.

Díky a nejste první, kdo mi to říká. Lidi mě při setkáních často chválí, že jsem z cyklistiky udělal show. A proč by ne? Přece o nic nejde, nemusí to být tak vážné. Teď se to bohužel zase vrací do starých kolejí a možná i proto jsem skončil, protože bych nemohl jezdit, když vidím, jak je to znovu svázané.

Wheelie bylo nejznámější, dělal jsem ho první, teď už ho zkouší každý. Leckdo chce vědět, proč jsem ho třeba při ‚trápení‘ na Alpe-d'Huez vystřihl. Ale když se v závodě daří, fanoušci na vás křičí a chtějí ho, tak proč bych jim neudělal radost, bylo potřeba je pobavit. Nikdy jsem to neplánoval, poprvé jsem jel po zadním kole do cíle, když jsem jako junior vyhrál titul mistra světa na horských kolech. I když musím přiznat, že jsem uzavřel i pár sázek, co v cíli udělám, když vyhraju.

Pamatuji si, jak byl při jedné etapě Tour dojezd do kopce. A kamarád mi říká, abych si v cíli dal jednu ruku dolů na řídítka, jak kdybych sprintoval, a druhou vzhůru. Byla to hloupost, protože přece na takovou somárinu nebudu v cíli myslet, ale nakonec jsem to udělal a měl v kapse 50 euro. Jo, na somáriny mě užilo.

Já myslím, že už to odstartovalo, když Wiggins vyhrál Tour (2012). Ale já bych to úplně nemířil jen na cyklistiku, je to napříč sportovními disciplínami. Každý sport se posunul na vyšší level profesionalismu a už odmala jsou děti vedené, aby pracovaly víc jako stroje. Aby byly vedené někým či něčím, ale nejezdí, jak to ony samy cítí. Já sám jsem přitom už od dětství trénoval podle pocitů a zůstalo mi to až do profesionální kariéry. Jasně, měl jsem později na kole měřič wattů, ale maximálně jsem se držel tepové frekvence. Chodil jsem trénink podle srdce, ne kolik mi ukazuje wattmetr. Když mám vyšší tepy, tak se něco děje. Ale na závody jsem si hrudní pás nebral. A taky proč? Proč bych měl řešit tep, když jsem se potřeboval držet mezi prvními, abych vyhrál. Nemůžete v tu chvíli koukat na srdce, jak bije. Teď je to ale tak, že týmy potřebují mít všechno pod kontrolou.

V tréninkové fázi bylo důležité se dostat na nějakou váhu. Nedržel jsem drastické diety, že bych úmyslně hladověl. Spíš jsem si rozvrhnul den, protáhl jsem spánek, dobře se nasnídal, dopřál si vajíčka, pečivo s marmeládou, v tréninku jsem jedl co nejméně, spíš abych ho energeticky pokryl, a po tréninku jsem si dal ovoce, protein. Za dvě hodiny byla večeře. Já nikdy netrpěl hladem, neměl jsem problém jíst hamburger, hranolky, pizzu. Když se vrátíte po třech týdnech z Tour, tak máte na to i chuť.

Já myslím, že ano. Tadej Pogačar trénuje dost a intenzivně, občas se vidíme a prohodíme pár slov. Cítím z něj, že to pořád bere jako zábavu, byť není zábavné sledovat, jak stále vyhrává. Je velmi dominantní, o nějaké levely jinde než ostatní a podle mě se zrodil nový nadčlověk, že jsem rád, že jsem z cyklistiky už venku. V těžkých etapách vyhraje sám, ovšem nemyslím si, že by si lámal hlavu nějakými čísly.

Nebaví mě, když sleduju závody a 80 až 100 kilometrů před cílem vím, že vyhraje. Ano, je to obdivuhodné, ale mnohem zábavnější je, když má smůlu a musí dohánět ztrátu a pak teprve ukáže, co všechno v něm je. To, co dokázal letos při Milán - San Remo! Mysleli jsme si, že bude rád, když se vrátí do balíku a tam se uvisí, jenže on ho roztrhal, a ještě zaútočil ve spurtu. To mě bavilo. Ve Flandrech jsem věděl, jak to dopadne, a u Roubaix nebyl u mě favorit, protože tam je to zrádné. Ale na to, že je Tadej vrchař, vítěz Tour, tak se držel neskutečně. Když ale šel do sprintu s Woutem van Aertem, tak to bylo jasné. Sledoval jsem to se švagrem, který křičel, že vyhraje Pogačar, já mu jen říkal: „Vrchař ho nemůže přesprintovat.“

To jsou bláboly! Budete ukazovat na nejlepšího závodníka, že jel deset metrů za motorkou? Je to laciná výmluva od konkurentů. A i kdyby tomu tak bylo, tak on měl defekt, měl smůlu a vy ho nenecháte vrátit se do pelotonu? Ty motorky ho měly brzdit? Proč by se nemohl vyvézt za autem, zatímco oni jsou schovaní v balíku.

Je to jako srovnávat středověk s novověkem. Za Merckxe byla jiná konkurence, jezdilo se na úplně jiných materiálech. Byl to silný jezdec, vyhrál nejvíc závodů, ale nejde to porovnávat, stejně jako nejde srovnávat dnešní F1 s tou za časů Laudy, Senny. Je to jiná úroveň. Nicméně Merckx pro mě zůstává nejlepším cyklistou všech dob, vždyť skoro 30 let držel rekord v hodinovce. Na starém kole!

Asi se mi vybaví moje premiéra. Pak už to šlo postupně – některé ročníky byly horší, některé lepší, prožil jsem si toho hodně. Ale první ročník byl výjimečný. Na vlastní kůži jsem si zažil všechna očekávání, tlak, média, co všechno se kolem vás děje a jaký je Tour kolos. A hned první rok 2012 se mi dařilo (vyhrál tři etapy a získal zelený dres). Vybavuju si, jak jsem pak od šéfa Liquigasu dostal Porsche. Šlo o sázku. Můj manažer Lombardi s ním letěl z Belgie do Itálie. Ze srandy mu říká: Petera tenhle rok dáváš na Tour? Šéf týmu na to: Jo jo, chceme, aby vyhrál nějaké etapy. Manažer odvětil: Když je vyhraje, daruješ mu své Porsche? Řekl, že když vyhraju dvě etapy a zelený dres, tak mi ho dá. Slib dodržel. Dodnes ho mám u nás v hotelu v Žilině a je na něm vyryté: Tourminator 2012.

Ano, dodal mi sebevědomí a zjistil jsem, že se to dá. Měl jsem výhodu, že jsem byl obojživelníkem. Dokázal jsem jít do úniku i v kopcovitých etapách a sbírat body, uměl jsem vyhrát i těžší etapy. Čistokrevní sprinteři jako Cavendish, Kittel, Greipel toho vyhrávali spoustu. Musel jsem je dohánět, kde se dalo. Právě tahle všestrannost rozhodovala. Byly roky, kdy jsem nevyhrál ani jednu etapu, ale zelený dres ano.

Ne. Udělám si svůj program. Třeba do Prahy jsem přijel o dva dny dřív, mohl jsem zajít do divadla, byl jsem na představení Vše o mužích, což mě moc bavilo. Pak jsem se prošel po městě, zavzpomínal. Jezdili jsme sem s tetou na výlety vlakem ze Žiliny, později jsem hltal závod Pražské schody. Byla to velká událost, vždyť tu závodil Radim Kořínek, jezdil sem Thomas Frischknecht a pak jsem se stal juniorským mistrem světa a taky mě pozvali. Pršelo a já málem sletěl ze schodů. Ale zpět k té penzi, důležité je, že už nemusím jít povinně na kolo. Jako profesionál jsem měl naplánovaný každý den, byl to život mnicha – snídaně, trénink, masáž, večeře a jdete spát. Z toho dne nic nemáte a já v tom žil od devíti let. V profipelotonu jsem byl 14 roků a trochu se mi to zhnusilo. Teď mám rád obyčejnou vyjížďku, zajdu si i zajezdit na elektrokole.

Kdepak! To je naprosto úžasné. Vyveze mě to jako lanovka a mohu celý den sjíždět v terénu. Jasně, když je dobrá parta, tak si rád zajdu na silničku, jen nemusím šlapat pět hodin v kuse. Stačí nám dvě hodinky, dáme si kafe. Ale i na elektrokole musíte podat výkon, šlapete a lidem to otevřelo úplně jinou dimenzi cyklistiky. Dřív vyjeli z domu, potkali první kopec, v němž to nemohli udýchat, a vrátili se. Na elektrokole projedete 50 kilometrů skrz lesy, jste na čerstvém vzduchu a máte z toho úplně jiný zážitek, než když se trápíte. Kdo chce trénovat, ať jezdí bez elektriky, ale pro hobíky je to super. Navíc elektrokola pomáhají i turistickému ruchu, aby horská střediska nezůstala jen pro zimní sporty.

Je tu hodně turistů, mezi kterými se ztratíte. Ale taky je tu dost Slováků, a tak když vás jeden požádá o fotku, hned se ostatní dívají, kdo to je. Častokrát se to děje v restauraci – někdo si přijde pro fotku, já poprosím, jestli bychom mohli až po jídle, ale lidi říkají, že už odcházejí. Tak si uděláme fotku a v ten okamžik vstane skoro celá restaurace.

Ano, ale snažím se to plánovat tak, aby to bylo zajímavé pro syna Marlona. Vezmu dva týdny volno a loni jsme vyrazili do Disneylandu v Paříži, tento rok se chystáme na Zanzibar na safari. Těším se na to, co bude říkat o Africe. Protože mu chci ukázat, že život není takový jako v Monaku a že všechno má svou cenu. On by chtěl být nejraději na Slovensku, protože tam má hodně volnosti. Vyběhne z domu a je v lese, jenže taky jeho touha plyne z toho, že v Monaku má povinnosti, musí chodit pětkrát týdně do školy, a tak si neuvědomuje, že na Slovensku má prázdniny.