Český šampion se obětoval, osobní ambice ale musely na Tour stranou: Kyselý nejsem, ještě mám rezervy

Jsem velmi spokojený. Týmově jsme splnili náš hlavní cíl – přivézt domů bodovací dres. Bylo to nesmírně náročné, ale klobouk dolů před Madsem, co v posledním týdnu předvedl, a jsem za něj nesmírně rád, že se mu to podařilo. K tomu máme dvě umístění v top desítce, což se vždy počítá.

Kdybyste mi to řekl před začátkem závodu, tak bych byl asi zklamaný, protože jsem si před startem alespoň na tu jednu etapu velmi věřil. Ale přijel jsem na Tour s určitými úkoly a ty jsem musel plnit. Že to znamenalo obětovat osobní ambice, tak to je bohužel realita. Zpětně to ale špatně vůbec neberu. Byl nějaký vývoj závodu, na který jsme museli reagovat. Tím, že se o bodovací dres bojovalo až do konce, tak jsem musel být k dispozici Madsovi. Ale jelikož se nám ho podařilo získat, tak nemůžu říct, že bych byl nějak kyselý.

Chápu, co tím chtěl Quinn říct, protože asi každý viděl, že oba jsme na tom dobře. Také jsem dostával neustálé dotazy, kdy pojedu na sebe, a jestli vyhraju etapu… Quinn tím jen popsal realitu cyklistiky, že je to týmový sport. Podle mě se to až zbytečně překroutilo, aby to vypadalo jako kritika týmu. Každý z nás o své roli věděl už před závodem a s tím jsme tam také jeli. A osobně jsem s tím žádný problém neměl, věděl jsem, že jsem tam pro Pedersena a ostatní kluky a nechal jsem tam pro ně vše.

Jo, jsem z toho opravdu nadšený. Ale hlavně mě těší, že jsem mohl pomoct k týmovému úspěchu, když jsme navíc vyhráli i týmovou klasifikaci. Takže celkově to byla úspěšná Tour.

Bylo to neskutečné, krásná vzpomínka. Vlastně jsme ani nedoufali, že se nám to povede, protože to nebylo hlavním cílem do závodu. Když jsme pak týmově dobře zvládli první dojezd na Alpe-d’Huez, tak už jsme věděli, že je to blízko a že vlastně může být fajn jít v Paříži na pódium. Samotný ceremoniál byl intenzivní i tím, že v týmu končí dlouhodobý šéf Luca Guercilena, který byl součástí týmu od samého začátku, takže to byla krásná a povedená rozlučka. Večer jsme si pak užili soukromou párty. Naštěstí nic extra divokého, ale všichni jsme si to užili.

Úplnou náhodou. S Andersem se na Tour setkáváme prakticky každý den a různě vtipkujeme. Vloni na Giru vzniklo takové vtipné video, kdy jsem na něj vybafnul. Tentokrát jsem se ujal mikrofonu. Bylo to čistě spontánní, nic plánovaného. Čekali jsme, než půjdeme na pódium, byla uvolněná atmosféra. Potěšilo mě, že mi Juan pochválil španělštinu, že je lepší než posledně. Poslední roky trávím zimu ve Španělsku, tak jsem něco pochytil.

Nejsilnějším zážitkem pro mě byly ty neskutečné davy lidí kolem silnice. Ať jsme projížděli jakoukoliv malou vesničku, tak všude na nás někdo čekal, všude někdo fandil. Už i ráno u hotelů stála spousta lidí. Dá se říct, že jsem opravdu pochopil, co to znamená jet Tour de France. Úplně nejbláznivější pak byla kulisa na Alpe-d’Huez, tam to bylo úplné šílenství. Navíc obě finální stoupání jsem už nejel pod tlakem na výsledek, takže jsem měl možnost si to naplno užít, být v kontaktu s fanoušky. Musím říct, že jsem až nevěřil tomu, kolik jsem viděl českých vlajek a různých nápisů na silnici, které mě podporovaly. To bylo opravdu neskutečné a musím všem fanouškům poděkovat.

Vidím, že mám stále ještě velké rezervy, ale výkonnostně se určitě zlepšuju. U mě to je pořád nastavené trochu jinak než u těch úplně nejmladších kluků, co dnes přichází do World Tour. Dneska vidíte, že Paul Seixas v 19 letech jede Tour a nabalí mu nejtěžší možný závodní program. Já spíš jdu postupnými krůčky, díky čemuž jsem schopný dělat větší výkonnostní skoky mezi sezonami.

Teď mám týden úplně volno. Po návratu domů mě skolila nemoc. Tři dny jsem jen proležel, což není úplně ideální. Ale přípravu na další závody by to omezit nemělo. V srpnu nejspíše pojedu Renewi Tour v Belgii, ale ještě se to bude řešit. Hlavním cílem do zbytku sezony je mistrovství světa v Kanadě, na které se chci dobře připravit. Myslím si, že by mi trať mohla sedět a zároveň bych chtěl uspět i v časovce.