Článek
Co pro vás představovalo největší výzvu při začátcích s padelem?
Nemyslím si, že bych v tom spatřoval nějakou výzvu. Od prvního momentu to pro mě byla velká zábava a vlastně to tak zůstalo. Pro mě byla výzva dostat se na úroveň, abych si mohl zahrát s těmi kluky, které jsem viděl, že už to hrají fakt dobře. Na začátku to byla čistě radost ze hry. Výzva byla až potom, když jsem se tomu začal víc věnovat v Praze, abych se dostal na úroveň, která mi umožní zahrát si s těmi lepšími hráči v Česku.
Je pro vás padel také něco, díky čemu se udržujete v kondici po konci profesionální kariéry…
Přesně tak. Od přírody jsem soutěživý a když vidím nějaký prostor pro zlepšení, tak se snažím zlepšovat. Když jdu hrát zápas, tak ho chci vyhrát. Na druhou stranu soutěživost je u padelu určitě na jiné úrovni, než jak jsem to míval jako profesionální fotbalista. Umím si u toho odpočinout, umím se zasmát věcem na kurtu, které se mi třeba nepovedou. Občas se také rozčílím, ale určitě emoce tam jsou jiné, než jak jsem prožíval při fotbale.
Když jste hrával fotbal, tak na vás na stadion chodily tisíce lidí, u padelu je to přeci jen něco jiného. Chybí vám to?
Nechybí. Pro mě je to pořád radost z pohybu. Sport je pro mě nedílnou součástí života a neumím si představit, že bych najednou přepnul do režimu, kde bych si na sport neudělal čas a pohyb neměl. Pro mě je padel velká zábava. Je to hra, která mě hrozně baví. Také to splňuje parametry toho, že vím, že se díky tomu udržím v kondici. Není to tak, že si dám sluchátka a jdu jen tak běhat, to by mě tolik nebavilo. Padel je velmi dynamický sport a já si u toho splním všechny fyzické parametry, které vím, že jsou pro mě důležité pro to, abych se cítil dobře. Zároveň hraji s partou lidí, které mám rád.
Máte pocit, že vám může dávat v padelu výhodu oproti ostatním hráčům to, že jste hrával fotbal na nejvyšší úrovni?
Jak to pozoruji kolem sebe, mám pocit, že obecně fotbalisté, nebo lidé, kteří dělali míčový sport, mají výhodu v orientaci na kurtu. Dokáží lépe předpovídat, kam se míček od zdi bude odrážet. Tenisté mají samozřejmě velkou výhodu v technice a v tom, jak mají šikovnou ruku a vědí, jak se mají k úderu postavit. U fotbalistů vidím výhodu, že se umějí dobře orientovat na kurtu, vykrývají správné prostory. Tenista je celý život zvyklý hrát míčky, které letí přímo na něj. Často jim dlouho trvá, než přepnou na styl hry, kde je potřeba si míček o stěnu třeba pustit a zahrát následně po odrazu. Pozoruji, že v tom mají často fotbalisté výhodu a hru rychleji chápou.
Na hřišti jste vždy býval lídrem. Je třeba komunikace něco, co vám pomáhá?
Je to zvláštní, protože tady se protínají dva světy. Můj nejčastější parťák je kluk, který hrával tenis. O každý balónek, který jde mezi nás, si volám a říkám, kdo ho bude hrát. On to neudělal za čtyři roky ani jednou, protože z tenisu není zvyklý. Nám se spolu hraje i tak dobře. Není to o tom, kdo je na kurtu lídr, ale co se týká komunikace, tam je přesně vidět, jak se potkávají dva sporty a každý má úplně jiné návyky.
Minulý čtvrtek Sparta vypadla v osmifinále Konferenční ligy s nizozemským Alkmaarem. Sledoval jste zápas a co říkáte na momentální situaci v klubu?
Viděl jsem jen poločas v televizi. Na ligové utkání v neděli se Slováckem jsem byl osobně. Neříkám k tomu vlastně nic. Já jsem fanoušek Sparty, takže fandím a nehodnotím. Mám pocit, že expertů a lidí, kteří mají potřebu se vyjadřovat, ať už ke Spartě nebo i k jiným událostem v českém fotbale, je až dost. Necítím potřebu být jedním z nich. Spartě jen přeji, aby se z toho rychle oklepala, aby dohrála dobře sezonu a aby se pokusila v lize ještě něco stáhnout, aby to bylo zajímavé.
