Před Priskem a spol. zpíval Despacito. Posila Sparty vypráví o cestě z Afriky

Grassau (od našeho zpravodaje) – Čtyřiadvacetiletý středopolař si zatím na nové angažmá zvyká. Na soustředění v Německu vstřebává dávky od realizačního týmu pod vedením Briana Priskeho. A našel si čas i na obsáhlý rozhovor pro Sport.cz, který nemůže začít jinak než dotazem na nováčkovský rituál.

Eneme se postavil na terasu hotelu Das Achental a před celou kabinou zpíval celosvětový hit z roku 2017 Despacito.

Ano. Zkusil jsem něco, co znají všichni, kdy se ke mně přidají. Abych v tom nezůstal sám. No, pár hluchých míst mimo refrén se našlo, ale byla legrace. Možná jsem se ze začátku cítil trapně, když se ostatní smáli, ale pak si člověk uvědomí, že je to prostě rituál nováčků. Třeba Ivan Mensah zpíval Wavin' Flag! (smích) Takže fajn, zasmáli jsme se.

Můj styl jsou hodně latinskoamerické skladby. Pokud najdete styl, na který začnete hned tančit, víte, že je to ten váš. Říkám, že hudba o lidech hodně napoví, dokáže přestavit jejich původ a kulturu. Ale nejsem typ člověka, který by se nějak předváděl na veřejnosti třeba při oslavách gólů. Mám v sobě určitou hranici a pak už se trochu stydím. (úsměv)

Předně musím zdůraznit, že mi pomoc nabídli všichni z klubu. Že kdykoliv budu něco potřebovat, mohu se na ně obrátit. Snaží se pro mě dělat to nejlepší na trénincích i mimo ně. Ze Sparty a kolektivu mám od svého příchodu velmi dobrý pocit, i když ještě musím pochopit, jak zde všechno funguje. Ale jasně, třeba s Victorem Olatunjim nebo Emmanuelem Uchennou k sobě máme blíž. To je těžké vysvětlit.

Jsme na sebe přirozeně napojeni, funguje mezi námi určitá chemie. Opravdu je složité to popsat. Vědí, s čím mohu mít potíže, protože mají za sebou velmi podobný příběh. Snaží se mi všechno co nejvíce usnadnit a za to jim strašně moc děkuji. Jak říkám, zvykám si.

Cítím, že musím daleko víc makat. Ale hlavně kvůli tomu, že jsem byl s reprezentací, pak jsem měl dva týdny dovolenou a k týmu se připojil později. Takže musím všechno dohánět. Ale jinak bych zatím neřekl, že je to těžší nebo naopak. Každý tým má jinak nastavenou filozofii. Něco je zaměřené spíše na obranu, jinde se vyžaduje například více presinku a běhání.

Ty jo, na to bychom potřebovali celý den. (smích) Ale pokusím se být stručný, Pocházím z Malaba, největšího města v Rovníkové Guineji. Vyrůstal jsem v chudé rodině v malé čtvrti, kde je běžné si kopat prostě jen tak na ulici. S kamarády jsme pořád něco dělali, kromě fotbalu hráli i basket nebo volejbal. A jednoho dně mě zahlédl ředitel tamní akademie Cano Sport, když zrovna popíjel vedle v baru. Viděl mě hrát a nabídl mi, abych šel na testy, které pořádají. Akademie sice nějak fungovala, ale v tu chvíli se zrovna stavěla.

Bylo to zvláštní. Do té doby jsem hrál fotbal jen na ulici. Moji matku už trochu štvalo, že jsem každý den chodil domů s jiným zraněním. Také chtěla, abych se hodně věnoval škole, ale já nebyl nejlepší student. Takže jasně, šel jsem to zkusit. Odmala miluju výzvy. Navíc jsem v akademii už měl nějaké kamarády.

Asi sto. Měl jsem štěstí, protože jsem hrál hned první zápas a pak začalo strašně pršet. Voda se dostala pod umělku a byl konec. Ale já se ukázal. A dokonce i dal gól. Řekli, že mi zavolají, ale mně bylo 14 a neměl jsem mobil. Dal jsem jim číslo na matku. A povedlo se, ozvali se a já mohl nastoupit. Víte, u nás je tato akademie jedinou cestou, jak se dostat do Evropy. Nejsi tam? Nebudeš fotbalista. Věděl jsem, že podruhé už podobnou životní šanci nedostanu.

Jasně, všechno jsme dělali spolu. Když jsem někam šel, hned jsem se ptal, jestli může s námi. Vyrůstali jsme spolu, byl a stále je pro mě ohromně důležitý. Stejně to bylo i v akademii. Zpětně vidím, že jsme oba měli veliký talent. Také jsme to dotáhli až do reprezentace. Já zůstal v akademii nakonec asi jen rok, naskytla se možnost odejít do Španělska. Ředitel poznal naši rodinu a viděl, že nemáme moc peněz. Tušil, že nám tím do budoucna může hodně pomoci.

Asi ano. Trénoval jsem s několika různými kluby a viděl, že mám potenciál se v Evropě prosadit. Následně jsem zakotvil v Nantes, kde je jedna z nejlepších akademií ve Francii. To bylo něco neskutečného. Obrovského. Hltal jsem každý trénink, sledoval každý zápas, co jsem mohl. Vnímal intenzitu, v jaké se hraje. Bohužel jsem se za necelých pět let v klubu neprobojoval do prvního týmu. Byl jsem ale blízko a věděl, že jsem na správné cestě. Že musím věřit a stále na sobě pracovat.

Občas jsem si uvědomoval, že jsem sám. Pět let jsem byl bez rodiny, bez přátel. Nebylo to vůbec snadné. Pak mi skončila smlouva a já nevěděl, co bude dál. Potřeboval jsem klub a peníze, ale každý jako první kouká na Transfermarkt a zjišťuje, kolik jste toho odehrál v nejvyšších soutěžích. Já nic, takže o to bylo hledání těžší. Najednou se ozval agent, že existuje možnost jít do Vyškova. Ať se rozhodnu.

Ani ne. Fotbal je práce, kdy měníte kluby, města, země. Zrovna Vyškov je příběh, který budu rád a opakovaně vyprávět svým dětem. Na vlastní kůži jsem poznal, jak jedno rozhodnutí dokáže úplně otočit váš život. Rozhodnutí, u něhož víte, že pokud bude špatné, nejde ani částečně vzít zpět.

Najednou jsem se ocitl v malém městě. Nebo vesnici? Nevěděl jsem. Bydlel jsem v apartmánu s dalšími dvěma nebo třemi hráči, které jsem vůbec neznal. Naštěstí také uměli francouzsky. Ocitl jsem se v zemi, o níž jsem do té doby nic nevěděl. Nebylo snadné říct rodině, že nevím, kam přesně se stěhuju. Přestoupil jsem do malého klubu, ale s dobrými lidmi. To je strašně důležité.

Nikdy. Členové rodiny mě velmi dobře znají a opakovali mi, že se nemůžu vrátit. Že doma v Africe mě nepotřebují, pokud budou vědět, že si jdu za svým snem. „Buď uvolněný, hraj a zlepšuj se,“ říkali mi. Vyškov pro mě znamenal skvělou možnost se ukázat a dál na sobě pracovat. Posouvat své hranice. Věděl jsem, že pak na mě budou koukat kluby z první ligy. Začal jsem psát svůj příběh znovu od začátku, stavět dům na nových základech.

Vůbec ne. Momentálně se chci ve všem zlepšovat a posouvat. Rozhodně nejsem hotový fotbalista a vím, že Sparta mi pomůže v růstu. Fotbalovém i osobnostním. Čím budu lepší, tím více pak mohu klubu pomoci, třeba k návratu do Ligy mistrů. To se uvidí. Ale nemám žádnou jasně danou metu. Prostě chci dosáhnout na své maximum a třeba tím někoho inspirovat.

Strašně těžká otázka, nerad hodnotím sám sebe. (úsměv) Ze všeho nejvíc potřebuji být fit. Vidím, jak moc dobří jsou tady fotbalisté, jak těžké bude se mezi nimi prosadit. Ale i tím, že se budu zlepšovat, vytvořím další konkurenci a celkově půjdeme jako tým nahoru.

Ano, vždy jsem to dělal. Ale důležité je si říct, co znamená, aby se rodina měla lépe.

Přesně tak. Neposílám rodině peníze, abych jim zajistil lepší život ve smyslu nakupování dražších věcí nebo honosného bydlení. Pro nás je nejdůležitější být spolu. A tohle je pro mě způsob, jak se rodině přiblížit. Pomoct jí, aby se cítila bezpečně, aby všichni měli na zdravotní péči a užívali si společné chvíle. Tohle je ten nejlepší život.