Mareček o angažmá v Belgii: Většinou jde o čistou řežbu, chtěl jsem odejít

Jsem v Domašově, odkud pochází moje i rodina mojí partnerky. Všichni nejbližší zde pořád žijí včetně babiček. Máme tady s rodinkou vše, co potřebujeme. Mohu chodit běhat do lesa, v dosahu jsou cyklostezky. Hodně oba sporty kombinuji. A také chodím na hřiště.

V Domašově žije i můj bratranec, který hraje v Brně za dorost. Vždycky sedneme na kolo, v rámci rozcvičky zajedeme do vedlejší dědiny a tam absolvujeme určitá cvičení, která lze zvládnout ve dvou. Mám tréninkový plán z Teplic a držíme se ho.

Vůbec. Já mám horské a jezdím buď úplně v lese, po polních cestách nebo silničkách s minimálním provozem. Ale je jasné, že raději bych vyměnil pedály kola za fotbalové trávníky. Už mi cukají nohy a chtěl bych se zapojit do normálního tréninku.

Byl to hodně divný návrat. Já se ohromně těšil, jak budu hrát pravidelně ligu a doufal, že pomohu Teplicím. Ale nejdřív jsme prohráli doma se Sigmou, pak jsem dostal červenou v Karviné. První ligovou v životě. A zrovna při nástupu do nového klubu. Jeden zápas jsem byl trestu, pak se náš zápas s Libercem odkládal kvůli nezpůsobilému terénu a jsem vlastně už dva měsíce bez fotbalu.

Bylo asi jasné, že fotbal se rozjede mezi posledními aktivitami. Pokud to bude možné, přikláněl bych se k variantě dohrát soutěž celou. Na druhou stranu doufám, že se nebude nic anulovat. To je v mých očích nejhorší scénář. Jde o hodně divný návrat, takhle jsem si jej nepředstavoval.

Dostali jsme se v Teplicích do blbé situace, ale máme dobrý tým. Jsem si jistý, že nebudeme mít starosti. Určitě budeme hrát lépe než v prvních jarních kolech. Když jsem v lednu před dvěma lety odcházel ze Sparty do Lokerenu, mířil jsem do klubu ze středu tabulky. A z prvního belgického angažmá v Anderlechu jsem věděl, že Lokeren z dlouhodobého hlediska patří do šestky hrající o evropské poháry. Vůbec jsem si nepřipouštěl nějaké černé scénáře.

První půlrok jsme s Lokerenem zvládli bez problémů. Dokonce jsme se dostali do play off o Evropskou ligu. Asi jsme měli v hlavách, že není co ztratit. V nadstavbě jsme dominovali, stříleli góly. Končili jsme ve skvělém rozpoložení. Na startu dalšího ročníku jsme schytali výprask od Genku. Z prvních pěti kol jsme měli jediný bod, za tři měsíce jsme udělali jednu výhru. Pořád jsme jen prohrávali, utápěli se v problémech a bitvy v sestupovém pásmu nezvládali. Hlavně v hlavě, protože fotbalově jsme na tom zle nebyli. Od prosince jsme byli poslední a nezvedli se. Přesto jsme pak celé léto žili v naději, že zůstaneme mezi elitou.

Ano. Podle informací v tisku šlo o největší korupční kauzu v historii Belgie. Všichni nám tvrdili, že na osmdesát procent zůstaneme v první lize. Při losu jsme dokonce figurovali v první i druhé lize. Ale čtrnáct dnů před startem soutěží padl verdikt, že budeme v druhé lize.

Ano. V kádru bylo hodně kluků, kteří nechtěli hrát druhou ligu. Jak jsme nevěděli, zda zůstaneme mezi elitou, tak všichni váhali s odchodem. Někteří pak odcházeli v rozehrané sezoně. Kádr se hodně pozměnil. Dramaticky. Změnil se i klubový prezident. Následovaly další přesuny v managementu.

Chtěl jsem odejít. Celkově jsou belgické soutěže hodně o soubojích. Ale druhá liga je jenom boj. Najdou se zápasy, které se vymykají, ale většinou jde o čistou řežbu. Nebojím se říct, že druhá liga je těžší než první. Není to moc fotbalové.

V osmnácti jsem dostal šanci ve slavném klubu. Měl jsem výhodu, že jsem v klubu zažil Honzu Poláka, Dana Zítku či Ondru Mazucha. Dostal jsem půlroku na rozkoukání. Přišel jsem v zimě, stejně jako do Lokerenu. Trenéři říkali, ať se naučím jazyk, zabydlím, poznám atmosféru. Bylo to neuvěřitelné.

Ze sportovního hlediska se jednalo o dobu, z které čerpám dosud. Nabral jsem obrovské množství zkušeností. Chvílemi jsem hrál pravidelně, pak jsem zase spíše jen paběrkoval. Ale Anderlecht měl tehdy fantastické mužstvo s hráči, kteří se prosadili ve velkých soutěžích. Tehdejší angažmá mě hodně posílilo.