Článek
Byť už nyní je legendou českého rozhodcovského řemesla, Jan Paták mluví skromně a téměř neustále zmiňuje své kolegy.
„Nechci opomenout Iva Nádvorníka, který má jen o sedm zápasů méně než já. Já ale slíznul smetanu, protože jsem měl štěstí na pevné zdraví,“ říká zkušený rozhodčí na adresu svého kolegy.
Třiačtyřicetiletý Paták je ale tím, kdo rekord o posledním ligovém víkendu překonal.
Jak moc byl tedy duel Liberce se Slavií pro vás speciální?
Hodně, i když jsem se snažil si to moc nepřipouštět. Hlavně okolí mi připomínalo, že dosáhnu určitého rekordu. Pak už člověku dojde, že jde o zlomový moment, který se nikomu jinému nepovedl. Z reakcí okolí teď cítím obrovskou čest, že jsem mohl na takovou metu dosáhnout.
Kdy jste si začal připadat spíš jako zkušený mentor než mladý perspektivní rozhodčí?
Myslím, že se to zlomilo kolem sedmatřiceti let, kdy i komise po mně chtěla, abych jako ten zkušenější rozhodčí byl nápomocen mladším. Přiznám, že pro mě nebylo jednoduché si připustit, že už nespadám do kategorie mladých perspektivních rozhodčích. Všechno hrozně rychle uletělo a neměl jsem ani moc čas si uvědomit spoustu věcí. Třeba, že jsem začínal u kariéry některých hráčů a zatímco já stále v lize působím, oni už se stihli stát třeba i trenéry.
Má to vliv na větší respekt k vám?
Ano, myslím, že ke mně i k mým zkušenějším kolegům se hráči i funkcionáři chovají trochu jinak. Přece jen se známe dlouhé roky. Komunikace je snazší a uvolněnější než s rozhodčím, který je píská poprvé. A hlavně i já sám jednám s větším nadhledem. Díky zkušenostem dokážu lépe komunikovat, než když jsem byl ještě mladý a především nesebevědomý.
Tušil jste, že by se překonání rekordu mohlo podařit právě vám?
Vůbec ne. Ten počet utkání (324), který dokázal Martin Wilczek, mi vždy připadal úplně nadstřelený. Šel jsem kariérou postupně – ve druhé lize jsem si přál aspoň jednou jít na lajnu v první lize. Když se to povedlo, chtěl jsem být u televizního utkání. Pak derby, pak Evropu. Postupně se mi cíle plnily a dnes všechno připadá jako pohádka.
Až tak?
Asi se to těžko chápe, ale nikdy jsem si nemyslel, že toho dosáhnu. A není to jen o počtu zápasů, ale i o tom, jaké zápasy jsem mával. Derby Slavie se Spartou, ligové šlágry o titul či o sestup. To jsou zážitky, které mi nikdo už nevezme a ze kterých čerpám zkušenosti i respekt po celou kariéru.
Vypíchl byste speciálně nějaký duel, na který nezapomenete?
Těch je spousta, ale určitě Liga mistrů je vrchol. Na evropské úrovni není lepší soutěž a mně se podařilo být na lajně při zápase Chelsea v Lize mistrů.
Máte ještě nějaké cíle do budoucna?
(rozesměje se) Je mi 43 let, takže si přeji zůstat zdravý. Každá sezona je víc a víc fyzicky náročná. Tím neříkám, že končím, ale beru to už zápas od zápasu. Můžu se zranit a návrat by byl nesmírně složitý.
Vám se však zranění vyhýbala.
(zaklepe na stůl) Máte pravdu, měl jsem jich minimum. A právě to je hlavní důvod, proč jsem mohl dosáhnout takového počtu zápasů. Ne proto, že bych byl nejlepší, to určitě ne, ale měl jsem štěstí na zdraví. Znám spoustu kluků, kteří byli daleko lepší než já, ale štěstí se k nim obrátilo zády.
Vzpomenete si na vaše rozhodcovské začátky?
Bylo to v malé vesnici Spytihněv u Zlína. Pískal jsem dorostenecké utkání a asistenti mi stáli úplně na opačné straně, než měli. Tehdy jsem vůbec netušil, kde mají být. (smích) Pak jsem šel hned na zápas mužů na lajnu a starší kolega mi vysvětlil, že jsem je měl špatně postavené.
A co vás k pískání přivedlo?
Začínal jsem už v osmnácti letech. Bral jsem to jako přivýdělek ke studiu a hlavně jsem byl do fotbalu blázen. Hrál jsem za Zlín, dokonce jsem nastupoval i za mládežnické reprezentace. Věřil jsem, že se prosadím jako hráč, to se však nepovedlo. A tak jsem se stal rozhodčím.
Pískání vás hned nadchlo?
Asi jako každý jsem začínal plný ideálů. Říkal jsem si, že budu pískat to, co vidím, a všichni mě budou chválit. Rychle jsem ale zjistil, že realita je jiná. Už ve třetím zápase mužů mě napadli…
Povídejte.
V osmnácti pískáte čtyřicetileté chlapy, kteří chtějí, aby se hrálo zkrátka podle nich a fanoušci samozřejmě to samé. Pokud se jim nepřizpůsobíte, dostanete to za uši. Byla to pro mě obrovská škola života, protože jsem se naučil komunikovat, vysvětlovat a hledat cestu. Hodně mě tyhle kruté začátky posunuly.
Rozhodčí jsou pod neustálým tlakem i v současnosti, v lize je to umocněné o mediální zájem. Jak se s tím perete?
(zamyslí se) Není to jednoduché. Jako asistenti ale nejsme tolik vidět, většina pozornosti je na hlavních rozhodčích. Když ale uděláme chybu, není to příjemné. Vše závisí na psychické odolnosti. Je třeba umět hodit problém za hlavu a soustředit se zkrátka na další zápas. I v tomhle mě ale zkušenosti posunuly.
Kovařík k protestům ligových klubů na rozhodčí
Předseda Komise rozhodčích FAČR Libor Kovařík v rozhovoru s novináři uvedl, že si nemyslí, že by vyšší počet protestů proti výkonům sudích v úvodu ligy byl cíleně mířen proti komisi. „Věřím, že je to náhoda. Na protest má každý klub právo. Třeba v případě Bohemky pro něj mám naprosté pochopení,“ řekl Kovařík.
Pomohl vám k uklidnění a menšímu tlaku i VAR?
Rozhodně ano. Dřív, když jsem přehlédl ofsajd, nikdo mě nezachránil. Nebylo cesty zpět. Dnes tu máme video, které může situaci napravit. Pro mě to znamená hlavně, že jsem v posuzování ofsajdových situací daleko odvážnější.
V lize působíte čistě jako pomezní rozhodčí. Proč právě asistent a nikoliv hlavní?
V nižších soutěžích už si vás delegáti všímají a hodnotí, na jakou pozici se více hodíte. V mém případě hrálo roli i to, že nejsem příliš vysoký. Navíc jsem spíš pragmatický typ, nevyhledávám publicitu. Však tohle je první rozhovor, který v životě dávám. Já si chci hlavně odmakat svou práci precizně a mít klid.
Jak dlouho trvalo, než jste se posunul do ligy?
(zamyslí se) Deset let. Začínal jsem v osmnácti a prošel jsem si všechny soutěže – od okresu až po třetí ligu, kde jsem byl čtyři roky. Pak jsem dostal šanci v lize a rozhodl se být pomezním rozhodčím.
V lize působíte dlouhých šestnáct let. Jak se změnil fotbal celkově?
Samotná hra je mnohem rychlejší, hráči jsou fyzicky dál a také nároky na nás rozhodčí jsou vyšší. Když jsem začínal, běhali jsme dvakrát ročně na vytrvalost Cooperův test a bylo hotovo. Dnes máme fitness trenéra, hodinky, pravidelné testy. Rozhodčí musí být neustále ve špičkové kondici. A logicky s tím se fotbal stal rychlejším a atraktivnějším pro diváky, což vnímám pozitivně.
Zmiňujete rychlost, ale čistý čas ve fotbale je dlouhodobé téma. Jak se díváte na změny, které mají vést ke větší plynulosti hry?
Letos jsou dvě změny, které by to měly ovlivňovat. Jednak přísněji hlídáme čas, který má brankář na rozehrání – pokud to přetáhne, následuje roh pro soupeře. Vnímám, že je to velmi přísný trest a gólmani si opravdu nedovolí tolik zdržovat.
A míče na kuželech?
Zatím to vstřebávám stejně jako ostatní. Má to výhodu, že hráči nepřicházejí do kontaktu s podavači nebo realizačním týmem soupeře. Dřív se stávalo, že ke konci utkání míče najednou zmizely. Teď každý ví, kde jsou. Časem zmíněnou novinku všichni pochopí a bude to určitě pozitivní.
V Česku není sudí čistě profesionál. Jakou práci vykonáváte k rozhodcovskému řemeslu?
Jsem vedoucí obchodního oddělení ve firmě, která spravuje jedny z největších prodejen s elektronikou v Česku i na Slovensku. Mám manažerskou pozici, velkou odpovědnost a rozhodně se nenudím. Upřímně si ani nedokážu představit, že bych se jako rozhodčí živil. Pořád platí, že musíte mít vyvážený trojúhelník – fotbal, rodina a práce. Bez podpory rodiny bych to dělat nemohl.
Rodina vám je tedy oporou?
Mám tři malé dcery, které sport i fotbal milují. Fandí mi a dívají se se mnou na fotbal, i sledují mě. Podpora manželky je taktéž zásadní. Stejně tak i pochopení od šéfa ve firmě, který za mnou stojí od začátku kariéry.
Má to nějaká negativa vůbec?
Nezbývá čas na kamarády a přátele. Často bych s nimi někam rád vyrazil, ale nejde to. Priority jsou zkrátka jinde. Není snadné ani plánovat dovolené, protože se všechno podřizuje fotbalu.
Přiznáte, na jaký stadion jezdíte nejraději?
(usměje se) To je těžká otázka. Jak jsem ale zmínil, fotbal je u mě koníček číslo jedna a vybrat konkrétní stadion je opravdu náročné. Logicky zmíním, že mě baví být na Slavii, Spartě či Baníku, kde ty stadiony jsou největší a je tam tudíž i nejlepší atmosféra. I pro nás rozhodčí to má své kouzlo, když je plný dům. Víc nás to vtáhne.
Když jste zmínil stadiony, tak máte i nějaké kolegy, s kterými raději jezdíte na zápasy?
Teď už moc ne, docela se nominace střídá. Musím ale zmínit tři bývalé kolegy. Míra Zelinka už nyní působí jako videorozhodčí, ale strávil jsem s ním jednoznačně nejvíc zápasů. Je to pro mě osudový člověk, protože právě s ním jsem se dostal i do Evropy. Prakticky všechno důležité jsem zažil s ním.
A ti další?
Ondřej Pelikán. Byl to také skvělý asistent, který má odpískáno o něco méně než já. Spoustu věcí jsem se od něj naučil, byl naprosto špičkovým rozhodčím. Bohužel už několik let nepůsobí v lize. Stojím si za tím, že kdyby měl stejné štěstí jako já, tak by dosáhl ještě více zápasů. A nesmím také zapomenout na Iva Nádvorníka.
Pokračujte.
Chtěl bych ho vyzdvihnout. Je to skvělý ligový asistent, který působil i v Lize mistrů. Neskutečně zkušený člověk, který má jen o sedm zápasů méně než já. Ve finále jsem ho taktéž přeskočil jen proto, že jsem měl štěstí na zdraví. Táhli jsme to spolu celé roky od samotného postupu do ligy. Ve výsledku jsem nakonec já ten, kdo slíznul smetanu.
Zmínil jste odcházející bývalé rozhodčí. Jak dlouho budete vy ještě působit na ligových trávnících?
Upřímně o tom nepřemýšlím. Dokud mě to baví a budu stíhat, tak chci pokračovat. Zatím musím zaklepat, že tomu tak je. Nemám ale žádnou pevně danou metu. A kdybych skončil s máváním, tak bych stejně rád u fotbalu zůstal, ať už v nižších soutěžích, nebo jako delegát.
