Článek
Aktuálně žije spokojený život na jihu Čech. Má civilní zaměstnání, návrat do kolotoče profesionálního fotbalu momentálně, také kvůli opakovanému zranění kolene, neřeší. „Zabojovat bych ještě v budoucnu chtěl, až se dám zdravotně do kupy. Každopádně teď jde fotbal na druhou kolej,“ říká odchovanec Mladé Boleslavi.
Se Sigmou jste loni vyhráli pohár, během sezony a po ní opustilo tým dost zkušených hráčů, jak to?
Má to jednoho společného jmenovatele, a tím je trenér Janotka. V kabině to mezi zkušenějšími hráči a trenérem neštymovalo. Zároveň se udělal velký úspěch, takže omlazení kádru z určité části zafungovalo.
Od té doby to v kabině Olomouce bublalo, až to letos na jaře vyústilo ve vyhazov trenéra Janotky.
S klukama, co přišli z béčka, se v té době dosáhlo na maximum možného. Poté přišli hráči za velké peníze, herní styl se ale neposunul, nezvedla se ani kvalita hry.
Jaké to bylo mezi zkušenějšími kluky a mladšími, kteří přišli z béčka a mnozí je označovali za Janotkovy chráněnce?
Žádný problém mezi námi nebyl. Mladí kluci žrali trávu, na hřišti by umřeli, byli vděční za šanci v první lize. Žádný nedostatek respektu nebo něco podobného se nevyskytoval.
Když jste odcházel z Olomouce, byl jste nastavený tak, že chcete odejít pouze do zahraničí?
Už rok předtím jsem měl namířeno pryč. Poté, co skončil pan Jílek, jsem měl nabídku z Řecka, chtěl jsem ji využít. Bohužel Sigma neobdržela adekvátní finanční ani hráčskou kompenzaci. Takže v tu dobu jsem musel bohužel zůstat a další půlrok už jsem pouze paběrkoval.
Pak navíc přišlo vážné zranění zkříženého vazu v koleni.
To přišlo ve špatnou dobu. Stalo se to hned při prvním tréninku na hřišti loni v lednu. Na tři čtvrtě roku jsem se zraněním vyřadil. V tu dobu mi končila smlouva, bylo mi nabídnuto prodloužení. Bohužel šlo o žalostné podmínky, což jsem z finančních ani rodinných důvodů nemohl akceptovat. Snížení platu bylo o 70 %. V uvozovkách mi podali pomocnou ruku jako hráči po zranění, kterému říkali, že s ním počítají a váží si ho. Z tohohle důvodu pro mě bylo neakceptovatelné zůstat.
Poté přišla nabídka z druhé řecké ligy. První půlrok se vám ale nevydařil podle představ, že?
Podepsal jsem smlouvu s týmem Niki Volos. Klub se nachází na půli cesty mezi Soluní a Aténami. Tam jsem podepsal smlouvu s tím, že jsem měl dvě sezení s trenérem a sportovním ředitelem. Problém v tu dobu byl, že jsem stále neměl doléčené koleno, takže jsem podepisoval smlouvu a do stoprocentní kondice zdravotní i fyzické mi chyběly zhruba čtyři měsíce. Doléčoval jsem se napůl v Řecku a napůl v Česku.
Jak to fungovalo?
Denně jsem spolupracoval s fyzioterapeutem v Soluni, protože ve Volosu na to nebyly podmínky. Případně jsem se léčil na přístrojích, které jsou v Česku ve všech ligových a možná i druholigových týmech samozřejmostí. V tomhle to bylo složitější, musel jsem letět měsíc a půl před tím, než za mnou přiletěla rodina.
To pro vás muselo být také těžké. Synovi bylo v tu chvíli pouze pár měsíců.
Bylo to náročné jak pro partnerku, tak pro mě. Malému bylo 4-5 měsíců. Furt to ale dávalo větší smysl než Olomouc. Zhruba půl roku jsem se dostával do formy. Poté jsem nastoupil do šesti zápasů, ve kterých jsem odehrál zhruba 100 minut. Po zranění to samozřejmě nebylo optimální. Vedení usoudilo, že bude lepší, když odejdu na přestup v rámci Řecka.
To je nezvyklé. V tuzemsku kluby nerady posilují týmy ze stejné soutěže.
Problém byl také v tom, že si majitel ode mě sliboval víc. Po zranění jsem nenaplnil očekávání. Z tohohle důvodu se mnou nebyli spokojení, nebyl tam bohužel čas na větší herní vytížení, protože jsme bojovali o titul a postup do nejvyšší soutěže, což se nakonec nepovedlo. Rozvázali jsme tedy smlouvu a s agentem jsme začali řešit, co dál.
A našli jste další klub v řecké druhé lize.
To je také srandovní příběh. Bylo to upečené z minuty na minutu. Po konci ve Volosu jsem se vrátil do Česka. Byl jsem na testech v Tatranu Prešov, tam jsem nakonec nepodepsal. Po telefonu jsme se na něčem dohodli, v den podpisu ale změnili podmínky, a tak jsem se sbalil, že za nových podmínek nepodepíšu. V Česku, na Slovensku i ve všech větších evropských ligách se už zavřelo přestupové okno, poslední otevřené zůstávalo Řecko. Poslední den, co byla možnost podepsat smlouvu, mi zavolal agent, že shání hráče do Chrysoupoli. To je směrem od Soluně na Turecko. Bylo to vlastně hotové za jeden večer, rychloakce.
Jak tedy angažmá ve druholigové Chrysoupoli probíhalo?
Když jsem přicházel, tak mi bylo řečeno, že budu dostávat minutáž, že určitě dostanu herní vytížení. Na začátku jsem byl z angažmá nadšený, že konečně po dlouhé pauze kvůli zranění budu zase někde hrát. Jenže už od prvního zápasu mi tam připadalo něco divně. Hráli jsme skupinu o udržení, což se nám nakonec podařilo. Bylo to ale za dost zvláštních podmínek.
Jakých?
První zápas jsme proti poslednímu týmu vyhráli asi 6:0. V tu dobu jsem si říkal, že je to ideální možnost vyzkoušet hráče za rozhodného stavu. Přišlo mi zvláštní, proč mě trenér nenasadil. To byl první bod, kdy jsem si říkal, že tu něco smrdí a nebude to asi tak, jak jsme se domluvili. Pokračovalo to ale několik dalších zápasů, pak už jsem začal být hodně skeptický. Průběh byl vlastně furt dokola ten samý, bylo mi řečeno, že vypadám na tréninku dobře, dostanu minuty a nakonec tomu tak nebylo. Takhle to šlo několik týdnů.
Nakonec jste odehrál pouze dva zápasy, navíc ty závěrečné.
Všehovšudy jsem tam byl tři měsíce. Poslední dva zápasy jsem dostal možnost, v posledním jsem dal dokonce gól. Právě před posledním zápasem, kdy bylo jasné, že jsme se zachránili, mi řekl sportovní ředitel i spoluhráči, že tam docházelo ke korupci. Platili se rozhodčí i soupeři, abychom se zachránili. Poté mi dávalo smysl, proč jsem nehrál a hráli pouze místní kluci.
To pro vás musel být totální šok.
Při jednom zápase jsem si toho všiml. Bylo jasně vidět, že o tom všichni vědí a jede se podle předem daných not. Vybaví se mi konkrétní zápas, kdy jsme hráli s rezervou PAOK Soluň a byla domluvená remíza. My jsme okolo 65. minuty skórovali. Náš pravý obránce o tom nevěděl, byl jediný, kdo se na stadionu radoval. Všichni po sobě koukali, co se děje, co to provedl. Následně byl v 85. minutě závar v našem vápně, odpískala se neviditelná ruka, nikdo se nezlobil. Penalta uklizená s přehledem s přispěním našeho gólmana, který ještě před exekucí ležel na zemi. Všechno dopadlo tak, jak mělo, aby oba týmy byly spokojené. V tu chvíli jsem si řekl, že toho nechci být součástí.
Vybublala kauza vůbec na povrch?
Ne, neřekl bych, že je to ani nějak ututlané, spíš se to tam děje na denním pořádku. Protesty nebo nějaké nahlašování tam asi nehrozí. Myslím si, že Řecko je v tomhle specifičtější.
Dokážete porovnat rozdíl mezi druhou řeckou ligou a českým fotbalem?
V Řecku zázemí, mimo top kluby, není takové. Volos měl napůl rozbouraný stadion, kam na zápasy chodilo 1000 lidí. Atmosféra nebyla špatná, ale myslím si, že třeba i Vlašim má lepší stadion. Bylo to tak na úrovni naší třetí, čtvrté ligy.
A co se týče fotbalu?
Druhá řecká liga je určitě fotbalovější než ta česká. Není rozhodně tak fyzická. Kvalitou na míči jsou hráči lepší, ale to je obecně problém českého fotbalu, který v kvalitě na balonu zaostává.
Fotbalový život v Řecku fajn nebyl, co ten osobní?
Běžný život byl hezký, každopádně zásobenost obchodů nebyla dobrá. Měli jsme malé miminko a všímali jsme si detailů, které bychom jinak asi nevnímali. Když šel třeba člověk odpoledne do obchodu, tak už tam nebylo pečivo ani ovoce. Moře a sluníčko to ale vynahradí. To člověka nabíjí samo o sobě. Potom se nám v zimě bude stýskat.
V létě jste skončil v Řecku. Připravoval jste se pak individuálně?
Na vlastní pěst jsem se rozhodl, že tohohle paběrkování už mi stačí a že chci stabilitu. Řekl jsem, že pokud nepřijde nějaká nabídka, která nám bude dávat smysl, tak chceme zůstat v Česku blíž u rodiny, která je teď pro mě nejvíc. Aktuálně žijeme v Českých Budějovicích.
Máte tedy civilní zaměstnání?
Ano, dělám řidiče pro jednu firmu. Mám pracovní dobu od pěti ráno do dvanácti. Čímž se dostáváme k tomu, že mám stabilní zaměstnání a nemusím se tak bát, jestli přijde výplata, nebo ne.
Máte teď nějaké angažmá?
Aktuálně mám podepsanou neprofesionální smlouvu v šesté rakouské lize. Dojíždím tam jednou týdně na trénink a zůstávám přes noc na zápas.
Kdyby přišla zajímavá nabídka z profesionálního fotbalu, sekl byste s prací?
Pokud by to dávalo smysl finančně i místem, tak ano. S agentem, se kterým jsme dělali přestup do Řecka, jsme řešili angažmá ve Skalici. Nakonec to ale nevyšlo. Jestli tam dostanu 70 tisíc hrubého, tak to není částka, za kterou bych sbalil celý svůj život a přestěhoval se tam.
Pokud tedy angažmá v Řecku bylo vaším posledním profesionálním. Jste s tím v pohodě?
Vydal jsem se cestou stabilního zaměstnání, kdy myslím na budoucnost. Fotbal stabilním zaměstnáním není. Nedá se hrát do čtyřiceti, moje tělo na to stavěné rozhodně není. Jestli přijde ještě nějaká nabídka, která bude dávat smysl, tak jsem ochotný ji přijmout. Jestli nepřijde, tak bych profesionální kariéru takhle ukončil, nevadí mi to.
Navíc jste teď zraněný a budete muset na operaci opět se stejným kolenem. Máte v sobě stále oheň zabojovat o profi angažmá?
Zabojovat bych ještě v budoucnu chtěl, až se dám zdravotně do kupy. Každopádně teď jde fotbal na druhou kolej. Teď se chci víc věnovat svojí práci, kde mám možnost jak kariérního růstu, tak i slušných vzdělávacích programů. Z tohoto pohledu jsem to nezabalil, ale teď pro mě fotbal není priorita.
Kdyby to ale konec byl, nevadí vám, že jste neměl žádnou velkou rozlučku?
Určitě ne. V Česku jsem prošel několik týmů, vlastně nikde jsem nezanechal výraznější stopu, nikde jsem se na delší dobu neusadil. Nepotřebuji žádnou rozlučku, ani potom netoužím.
