Článek
Před čtyřmi lety zažil úsměvnou historku. S FC Valmiera zrovna vyhrál lotyšskou ligu. S 24 góly byl nejlepším střelcem soutěže. Získal ocenění pro nejlepšího mladíka, hráče i útočníka. Zároveň se však připravoval na závěrečnou bakalářskou zkoušku v oboru podniková psychologie.
Když před místní knihovnou zrovna dělala televize anketu o imigraci, novinář zastavil právě Krollise s žádostí o rozhovor. „Myslím, že ten reportér komentoval taky fotbal, ale nepoznal mě. Ptal se mě, co dělám, ale neřekl jsem, že jsem fotbalista. Dotazoval se, zda bych šel pracovat do zahraničí. Odpověděl jsem, že ano. Až pak mě poznal. Bylo to docela vtipné,“ směje se dnes Raimonds Krollis oné historce stavící na hlavu stereotypní představy o fotbalistech. „Rád jsem jiný,“ přiznává 24letý útočník.
Liberecký Raimonds Krollis
I proto jste si v Liberci vybral neobvyklé číslo dresu 99?
Možná jo. Každý má rád 9, 10, 11, tak já mám 99. Předtím jsem hrál se 7, 9 nebo 19. Ale do Liberce jsem přišel uprostřed sezony a všechna moje čísla byla obsazená. Taky jsem chtěl něco změnit, tak jsem si vybral 99, protože je to trochu něco jiného. A samozřejmě ho také nosil Wayne Gretzky, který dával hodně gólů a podle mě je nejlepší hokejista v historii.
Kustodovi Liberce se prý 99 nezamlouvala a musel jste mu slíbit, že dáte alespoň devět gólů.
Je to tak. Když jsem přišel, nejprve mi navrhovali dres s číslem 37, protože v Triestině jsem nosil 73. To jsem však odmítl. 37, co je to za číslo? (směje se) Takže mám 99.
Ve fotbale celkem neobvyklé. Jste rád v centru pozornosti?
To bych ani neřekl, ale jako člověk chci být trochu jiný. Když třeba vidím, že je něco trendy, že každý chce na dresu mít desítku nebo je právě v módě nějaké oblečení, nechci to napodobovat, chci to mít jinak. Takže to není kvůli pozornosti, ale prostě chci být jiný. Nedělat to jako ostatní, ale chci si najít svou vlastní cestu.
Platí to i na hřišti?
Řekl bych, že ano. To byl taky můj problém v Itálii. Jako hráč jsem chtěl mít na trávníku volnost. Jenže tam po mně chtěli, abych ve své hře změnil hodně věcí. Pro mě bylo těžké se tomu přizpůsobit. Když jsem přišel do Liberce, mluvil jsem o tom s trenérem a ten mi řekl, že v defenzivě mě bude nutit dodržovat vše na sto procent a naučí mě, jak to dělat správně. Ale v útoku mi dal volnost. To pro mě bylo hrozně důležité a jsem za to hrozně rád. V ofenzivě mám rád volnost. Ale když bych nedodržoval systém v defenzivě, měl bych s koučem problém.
Útočník Liberce Raimonds Krollis v masce.
Teď jste na hřišti jiný i na první pohled, neboť kvůli zlomenému nosu hrajete s obličejovou maskou. Jaké to je?
Je to v pohodě. Teď si na ni zvykám, můžu s ní hrát a nos je už taky lepší. Není to žádný problém. Maska mi pomáhá i na tréninku. Když dostanu míčem do obličeje, zachytí to, takže je to dobré.
Když jste přestupoval do Itálie, byla na vás upřena velká pozornost, neboť jste byl prvním Lotyšem hrajícím v italské lize. Jak velkou událostí byl v Lotyšsku váš první zápas za tým Spezia před třemi roky?
Jo, když jsem tam přišel, bylo kolem toho hodně pozornosti a všichni v Lotyšsku z toho měli velkou radost. Nevím to úplně přesně, ale dokonce snad televize koupila práva a začali u nás vysílat zápasy Spezie. Předtím ne. Když jsem debutoval, mělo to u nás slušný ohlas. V Lotyšsku jsou lidé někdy i trochu negativní, takže se našli i tací, kteří říkali, že se mi tam dařit nebude. A pak, když se mi nedařilo, tak samozřejmě nebyli spokojení a připomínali to. Ale takový je život, takový je fotbal. To je normální.
Myslíte, že váš přestup tehdy trochu pomohl propagaci fotbalu v Lotyšsku, kde je populárnější hokej a basketbal?
Asi ano, ale pořád si myslím, že fotbal má u nás před sebou ještě dlouhou cestu, aby se mohl rovnat hokeji nebo basketbalu. Náš fotbal nebyl v posledních patnácti letech moc dobrý a nemáme moc hráčů na vysoké úrovni ve velkých ligách. Takže není snadné konkurovat hokeji a basketbalu, kde máme hráče v NHL nebo NBA. Tak to prostě je. Můj přestup byl možná jen takovým malým impulsem, ale moc jsem nehrál, takže byl krátký. Zásadně to nezměnilo nic. Třeba když šel Kvaracchelia do Neapole, v Gruzii to mělo mnohem větší dopad. Já jsem toho podle mě tolik nezměnil.
Statistiky Raimondse Krollise.
Proč jste se v Itálii neprosadil více?
Když jsem tam šel, už dopředu jsem věděl, že prvních šest měsíců nebudu hrát. Nebyla to ideální situace. Měl jsem i nabídky z jiných klubů, ale Spezia nabízela Valmieře nejvíce peněz, takže jsem tam musel jít. A věděl jsem, že první půlrok nebude o hraní, ale spíš o adaptaci a podobně.
Nakonec jste naskočil jen do čtyř utkání v nejvyšší soutěži.
Ano. Věděl jsem, že nebudu první ani druhý útočník – byl jsem spíš třetí nebo čtvrtý. Než jsem tam šel, říkal jsem si, že je to v pohodě. Ale nakonec to v pohodě nebylo. Celou kariéru jsem totiž hrál pravidelně, byl jsem v základní sestavě. A najednou při první zkušenosti mimo Lotyšsko jsem nehrál. Do toho jiný jazyk, jiná kultura… Bylo tam hodně věcí, které byly velmi těžké. Byla to náročná zkušenost, ale zároveň velmi potřebná a teď mi hodně pomáhá.
O místo jste bojoval i s Danielem Maldinim, synem slavného obránce.
Ano, ale on byl spíš levé křídlo. Spíš jsem o místo v základní sestavě bojoval s Nzolou, který pak byl ve Fiorentině a v Lens. A se Šomurodovem, který přišel z AS Řím. Spíš tihle dva byli mí konkurenti. Ale s Danielem Maldinim to bylo fajn, dobrý kluk, pozitivní a skvělý hráč. V Lotyšsku pak také zjistili, že když jsme byli malí, hráli jsme jako děti proti sobě, když jsme hráli s AC Milán. Tehdy jsem to nevěděl a on samozřejmě taky ne. (usměje se)
Naposledy v Serii A jste nastoupil proti AS Řím, který tehdy trénoval José Mourinho. Potkali jste se?
Viděl jsem ho, ale nesetkal jsem se s ním. Takhle nastavený nejsem. Je mi jedno, jestli je to José Mourinho nebo kdokoliv jiný. Pro mě je to prostě člověk jako já. Nemám tohle rád, abych po zápase za někým šel a říkal: ‚Wow, Mourinho‘. Tohle pro mě není.
Sestřih zápasu Liberec - SlováckoVideo: LFA
Rozumím, ptal jsem se na to spíš kvůli tomu, že z velkého fotbalového světa s Josém Mourinhem jste se rychle ocitl ve druhé české lize ve Vyškově. Jak jste to bral? To musel být šok, ne?
Byla to taky dost složitá situace, protože přestupové okno se tehdy už skoro zavíralo a nebylo moc možností. Navíc můj plat v Itálii byl docela vysoký, i když jsem nehrál. Většina klubů ho nechtěla platit. Vyškov byl jediný, kdo ho byl ochotný zaplatit.
Ve stejné výši?
To přesně nevím. Každopádně to byla jediná možnost, kterou jsem měl. Buď Vyškov, nebo zůstat ve Spezii a nehrát. Takže jsem šel tam a zase kolem toho bylo hodně negativních reakcí. Nejprve jsem šel ze Serie A do Serie B a pak do druhé české ligy a hodně lidí říkalo, že je to katastrofa, že kariéra je u konce. Samozřejmě to nebyla ideální situace, ale pro mě to vlastně až takový problém nebyl, protože jsem ve Vyškově hrál. A byl skvělý tým, trenéři i všechno kolem. Všichni se snažili dát hráčům maximum. Byla to další dobrá zkušenost. Někdy to tak v životě je – jednou jsi nahoře, jednou dole.
Bydlel jste přímo ve Vyškově?
Když jsem tam přišel, dali mi byt, který byl hodně starý, nebyl pro mě moc komfortní. Takže první měsíc nebo dva jsem si pronajímal byty přes Airbnb v Olomouci nebo Brně, a tak nějak se stěhoval. Týden jsem bydlel tady, týden tam. Taky zajímavá zkušenost. Až potom ve Vyškově mi dali úplně nový byt, a to už bylo dobré. Takže jsem vlastně i hodně cestoval, ale poznal jsem díky tomu lidi a kulturu. Na Vyškov mám velmi pozitivní vzpomínky.
Neměl jste tehdy o svou další kariéru ve fotbale obavy?
Samozřejmě měl. Už třeba v Triestině v Serii C to byla těžká situace. Už předtím to bylo složité, ale nepřemýšlel jsem o tom, že bych skončil s kariérou. Ale v Triestině jsem moc nehrál a poslední dva měsíce před příchodem do Liberce jsem už začal přemýšlet, že bych možná měl kariéru skončit a dělat něco jiného. Proto jsem byl moc rád, že o mě Slovan měl zájem. Měl ho už v létě, ale tehdy jsme se nedohodli. V zimě jsme se už ale domluvili.
Mapa pohybu Krollise v zápase se Slováckem.
Takže Slovan pro vás znamenal určité vysvobození a nový start?
Když jsem sem přišel, změnila se i moje mentalita. Říkal jsem si, že teď to vyjde, nebo bude konec kariéry. Protože pro mě je důležité hrát dobře, a ne pouze tak bez smyslu pro nic za nic. V tomhle byla důležitá zkušenost z Itálie, možná nejdůležitější v celé mé kariéře. Když jsem sem přišel, změnil jsem celkově svůj přístup. Trenéři tady pracují velmi dobře a jako hráče mě hodně změnili. Dřív jsem byl jen útočník a týmu jsem tolik nepomáhal. Teď se snažím pomáhat i v obraně, herním stylem, komunikací v kabině.
Však o vás trenér Radoslav Kováč prohlásil, že v šatně plníte roli takového otce zahraničních hráčů.
(směje se) Trochu ano. Jsem sice Lotyš, ale naše a česká kultura jsou si docela podobné. Takže mám dobré vztahy s českými kluky. Afričtí hráči mají jinou kulturu a někdy je to pro Čechy i pro ně kvůli jiné mentalitě složitější. Pro mě je to však výhoda. V Lotyšsku jsem hrál s řadou afrických hráčů a vlastně jsem už poznal hodně kultur. Myslím, že africkým hráčům dobře rozumím a oni rozumí mně. Můžu jim pomoct a oni zase mně. Třeba když sem přišel z Lotyšska Tumi (Diakité), bylo pro mě důležité, aby se tu cítil dobře. Protože nejdůležitější je, aby se všichni v týmu cítili dobře – a pak hrajeme dobře i na hřišti.
Raimonds Krollis ze Slovanu Liberec oslavuje gól na hřišti Dukly.
Máte takové vlastnosti lídra v sobě odjakživa? Už ve dvaceti letech jste byl ve Valmieře kapitánem.
Tam to byl trochu jiný případ. Když jsem chtěl přestoupit z mého prvního týmu FK Metta, měl jsem možnosti jít do zahraničí, nebo zůstat v Lotyšsku. A ve Valmieře jsme mluvili s majitelem a on přišel s tím, že mi dají kapitánskou pásku, odehraju za ně jednu sezonu a pak mě prodají. Takže to bylo spíš marketingové rozhodnutí. Ale zároveň jsem měl větší zodpovědnost, protože v klubu byly občas problémy třeba s výplatami, což pak samozřejmě řeší kapitán. Bylo mi dvacet let a musel jsem mluvit se sportovním ředitelem a řešit podobné věci. Určitě mě to v lídrovství posunulo.
Využíváte v tomto i znalosti z psychologie?
Možná ano. Psychologie mě baví. Moje máma také vystudovala psychologii na univerzitě. Už asi ve třinácti letech jsem rád četl knihy o psychologii, o lidském mozku a podobných tématech. Přišlo mi to zajímavé. Určitě mi to pomáhá v komunikaci.
Jak vidíte svou budoucnost v Liberci? Bral byste další přestup už nyní v létě, pokud byste měl nabídky?
Ve fotbale se všechno rychle mění, takže nevím. V Itálii během přestupových období to bylo pořád dokola – jdu, nejdu, jdu, nejdu. Takže nad tím už nepřemýšlím. Teď jsem v Liberci, kde jsem spokojený a soustředím se jen na to, abych do konce sezony odváděl dobrou práci a pomáhal týmu. A v létě se samozřejmě uvidí, co bude dál. Smlouvu mám do roku 2028, takže půjde hlavně o to, jestli se objeví nějaká nabídka výhodná pro všechny strany. Ale teď jsem tady, jsem spokojený a o létě nepřemýšlím.
