Hlavní obsah

Kadeřábek s Krejčím vzpomínají na EURO: Kdy se báli Hřebíka a proč je seřval Poborský?

11. 5. 2021 14:21

Je úterý 11. května a zbývá přesně měsíc do startu letního EURO. Zároveň letos uplyne 10 let od evropského šampionátu fotbalistů do 19 let, na kterém bral český tým stříbrné medaile. V týmu Jaroslava Hřebíka, který dokázal využít silný ročník 1992, hráli důležité role také Pavel Kadeřábek s Ladislavem Krejčím. Velcí kamarádi v unikátním dvojrozhovoru zavzpomínali na dobu zpřed deseti lety, na spoluhráče z tehdejšího týmu i soupeře, kteří se v průběhu let vyšvihli mezi největší světové hvězdy.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Ladislav Krejčí (vlevo) a Pavel Kadeřábek na srazu reprezentačního áčka.Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Článek

Vzpomenete si na EURO 2011 sami od sebe, nebo jen při nějaké příležitosti?

Kadeřábek: Když jsme někde společně nebo narazíme na téma s turnajem spojené, tak si samozřejmě vzpomeneme. Ale že bych si doma sedl na gauč a nostalgicky pátral v paměti, to se neděje. Každopádně zážitky z turnaje člověk nezapomene.

Krejčí: Já si každé ráno pouštím na Youtube svůj gól ve finále (smích). V reálu to mám samozřejmě stejné jako Kadeř. Rád si zavzpomínám, pokud je k tomu příležitost, ale není to každodenní návrat do minulosti.

Jaká vzpomínka se vám - kromě samotného finále - vybaví jako první?

Krejčí: Mně se vybavuje první kvalifikace v této kategorii, ve které jsme získali čtyři body a vypadalo to, že nepostoupíme. Udělali jsme si takové náramky z tejpů s nápisem Věříme. Nakonec jsme prošli dál jako nejlepší tým na třetích místech. Tenhle malý detail se mi vybaví poměrně často. Zvlášť ve chvílích, kdy něco nevypadá úplně dobře a moc si přeju, aby se to povedlo.

Kadeřábek: Vzpomínám si na to, hrálo se v Bosně. Mně se ale nejvíce vybaví parta, kterou jsme měli. Může to znít jako klišé, ale v žádném sportovním kolektivu to není automatika. Tady si všechno sedlo. Spíš než na konkrétní zápas, si vzpomínám na celkovou atmosféru kolem týmu, kterou jsme si spolu užívali.

Zůstali jste v kontaktu i se spoluhráči, kteří to nedotáhli ve fotbalové kariéře tak daleko jako vy?

Krejčí: Docela ano, napíšeme si. Navíc většina z nás se do profesionálního fotbalu dostala. Častěji si napíšu třeba s Tomášem Přikrylem nebo Tondou Fantišem.

Kadeřábek: Já jsem v kontaktu hlavně s klukama, co byli s námi ve Spartě. Jmenovitě Roman Polom. Ale třeba s klukama z Moravy v kontaktu popravdě nejsem.

A jsou někteří kluci z týmu, u kterých vás překvapilo, že se výrazněji v profesionálním fotbale neprosadili?

Kadeřábek: Pro mě je to jednoznačně Roman Polom. Mám k němu blízko, chodili jsme spolu i do školy a viděl jsem, co fotbalu po všech stránkách dává. U něj mě hodně mrzí, že to kvůli zranění nemohl dotáhnout dál. Byl obrovský talent. Na druhou stranu se v agentuře Sport Invest pustil do práce agenta a věřím, že i díky tomu, co sám prožil, bude skvělý. Pak tam byli kluci jako Patrik Lácha, u kterého teď ani většina lidí neví, kdo to je. A přitom dal na evropském šampionátu tři góly.

Krejčí: U mě je to také hlavně Roman Polom, který i sám od sebe čekal hodně. Na druhou stranu nejde říct, že měl špatnou kariéru, má přes 60 startů v lize, ale bohužel zdraví mu víc nedovolilo. Přitom on tomu dával nejvíc v součtu všech hráčů, které jsem kdy potkal. U Patrika Láchy jsem si také myslel, že ligu určitě hrát bude, protože byl hodně šikovný. Jeden z lepších v našem tehdejším týmu.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Sparťanský obránce Roman Polom.Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Jaký jste v té době měli fotbalový sen? Hrát za áčko Sparty, nebo spíše cíl v podobě Barcelony?

Kadeřábek: Pro nás vždy byl hlavním snem prosadit se ve Spartě. To byla moje hlavní motivace.

Krejčí: Přesně tak. Možná někde vzadu v hlavě bylo i áčko reprezentace, ale to byl opravdu sen z kategorie velmi vzdálených.

Trenérem byl Jaroslav Hřebík, velmi výrazná postava českého fotbalu. Jak na něj vzpomínáte?

Krejčí: Tehdy to pro nás byl druhý táta. Poslouchali jsme ho na slovo, a možná i proto jsme se dostali takhle daleko. Udělal s námi obrovský kus práce.

Kadeřábek: Souhlasím. Byl to sice trochu rapl a možná jsme se ho občas i báli, ale zároveň jsme věděli, že to má vše smysl a funguje to. Když si nalijeme čistého vína, nikdy to nebylo tak, že by české reprezentace přehrávaly soupeře svojí šikovností. Vždy to bylo založené na týmovém duchu a taktice. A to on z nás dokázal dostat.

Krejčí: Když jsem ho pak poznal v dospělém fotbale, tak na svou stranu a pro své myšlenky nedokázal vždy získat všechny hráče, ale v mládežnickém fotbale mu to problém nedělalo. Možná i proto, že jsme k němu měli opravdu velký respekt.

Foto: Milan Malíček, Právo

Trenér Jaroslav Hřebík dovedl mladíky až do finále...Foto: Milan Malíček, Právo

Měli jste možnost zápasy vidět a zhodnotit svoje tehdejší výkony s odstupem a s tím, co o fotbale víte teď?

Kadeřábek: Já tam hrál ještě záložníka, dlouho už nastupuji na jiném postu. Stoprocentně byli na turnaji na mé pozici lepší hráči, ale my to tam uhráli týmovostí. Sice nás pak do nejlepší třiadvacítky turnaje zvolili snad osm a já i tady s Krejdou jsme tam byli, ale největší zbraní byl jednoznačně týmový výkon.

Krejčí: Já vlastně nikdy neměl příležitost se na to podívat jako na celý zápas. A asi to budu muset napravit, protože by mě vlastně zajímalo, jak bych se zpětně hodnotil a jak bych viděl fotbal, který jsme tehdy hráli. Mám to nějak v paměti, ale s dojmem, jaký jsme z toho měli tehdy. Souhlasím, že to bylo hlavně o týmovosti, než že bychom měli nějakou obrovskou individuální kvalitu. I kluci, kteří nehráli, nedělali dusno a fandili. A to není vždy jednoduché.

Vyrovnává se hráč s tím, že nehraje, lépe v mladém věku, nebo teď v dospělosti?

Kadeřábek: Já to mám horší teď v dospělosti. Když nehraju, nedělám samozřejmě dusno, ale užírá mě to víc než ve dvaceti. Ale těžko se mi to zároveň porovnává, v mládeži jsem hrál prakticky všechno.

Krejčí: Souhlasím. Cítím zároveň rozdíl, když nehraju v klubu a když nehraju v reprezentaci. V nároďáku se to snáší lépe. Když máš lvíčka na prsou a je tam 20 nejlepších hráčů z celé země, koušeš to jednodušeji. Pamatuji si, že jsem kolikrát jezdil na nároďák s tím, že nebudu hrát, ale byl jsem rád, že jsem vůbec pozvaný.

Kadeřábek: Za mě ještě jedna věc. Obecně mám pocit, že tehdy jsme do dospělého fotbalu hrozně moc pospíchali. Když se na to podívám zpětně, tak bych se tolik necpal do áčka a více bych si užíval volnost a rozvíjení v rámci mládeže.

Foto: Massimo Pinca, Reuters

Zleva Alvaro Morata (také ročník 1992) z Juventusu a Fikayo Tomori z AC Milán.Foto: Massimo Pinca, Reuters

Koukali jste se zpětně na to, proti jakým hráčům jste tam tehdy v roce 2011 nastupovali? Nejlepším střelcem byl Álvaro Morata, za Rumuny hrál Nico Stanciu.

Krejčí: Já na soupisky tolik nekoukal, ale vybavuji si Španěly. Líbil se mi právě Morata, Pablo Sarabia a pravé křídlo hrál Gerard Deulofeu, který byl v Barceloně, Evertonu a teď je v Udine. Má super kariéru. Z ostatních týmů mě tam nikdo speciálně nezaujal. Na Deulofeua si pamatuji i proto, že on byl tehdy ještě o dva roky mladší než my a točil nás tam neskutečně.

Kadeřábek: Já na to shodou okolností koukal před dvěma týdny. Viděl jsem, že do finále se proti nám nevešel do sestavy Dani Carvajal z Realu Madrid. A se spoluhráčem z Hoffenheimu Kostasem Stafylidisem jsme se jen tak bavili a najednou jsme došli k tomu, že on na EURO byl také. Dokonce jsme hráli na sebe a nepamatovali si to. Po deseti letech jsme se prostě sešli v klubu v Německu.

Vzpomenete si na emoce, které jste tehdy prožívali?

Kadeřábek: Hned po finále jsem volal domů a brečel, to byl obrovský smutek. Ale více si člověk s odstupem vybavuje pozitivní pocity. Na to, že jsme tam dosáhli skvělého úspěchu a že tam byla výborná parta.

Krejčí: Já to mám stejně. Po finále jsme tam seděli jak zmoklé slepice a byli naštvaní, že se nám to nepovedlo dotáhnout až do vítězného konce, ale po letech vzpomínáš s úsměvem a hrdostí.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Ladislav Krejčí a Pavel Kadeřábek.Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Oba jste měli možnost hrát i na velkém EURO 2016. Dá se to nějak porovnat?

Krejčí: Já si paradoxně více užil EURO devatenáctek. Byl jsem tam mezi svými vrstevníky, měl jsem jiné postavení v týmu. Na dospělém šampionátu to bylo jiné. Bylo skvělé se tam dostat, hrálo se ve Francii, nádherné fotbalové zemi, před skvělými diváky, ale vybavuji si zpětně hlavně nervozitu a obrovský tlak. Patří to k tomu, samozřejmě, ale čistá radost jako pět let předtím na devatenáctkách to nebyla.

Když by vám tehdy v devatenácti letech někdo řekl, kam to dotáhnete, byli byste tehdy spokojení?

Krejčí: Já za sebe určitě ano.

Kadeřábek: Já také. Upřímně si myslím, že vzhledem k nadělenému talentu jsem z toho vytěžil víc, než bych si troufl doufat.

Blíží se velké EURO v letošním roce, vy jste ambasadoři akce Zažij EURO s automobilkou Volkswagen. Užili jste si natáčení a vymýšlení soutěží?

Krejčí: Bavilo mě to, hlavně s ohledem na děti, které se soutěže účastní a mohou vyhrát neskutečné ceny. Když si vzpomenu na sebe v žákovských kategoriích, za podobné možnosti bych si nechal sekat prsty. Byl jsem vášnivý fanoušek.

Kadeřábek: Užil jsem si natáčení i focení, ačkoliv vzhledem k pandemickým omezením nebylo úplně jednoduché. Každopádně se těším, že se třeba s hlavním výhercem na zápase Anglie - Česko potkám.

Foto: Archiv P. Žitného a Profimedia.cz

Fotbalový život píše velké příbehy. V roce 2012 přinesl Patrik Žitný během ME reprezentantům míč, teď ho už v lize dospělých sám posílá za záda brankářů...Foto: Archiv P. Žitného a Profimedia.cz

Hlavní cenou soutěže je právě možnost odnést míč na slavnostní výkop zápasu Anglie - Česko ve Wembley. Sami jste podávali míče na Spartě. Máte nějaký zápas, který vám uvízl v hlavě, když jste byli podavači?

Krejčí: Já mám jen jeden moment, ani nevím, co to bylo za zápas. Sparta tehdy prohrávala, potřebovala dát gól, ale já se zakoukal a nepodal jsem míč dost rychle. Tak mě pořádně seřval Poborák, že mám podávat rychleji. Pak už jsem se nezakoukal.

Kadeřábek: Já si vybavuji, že když jsme jako děti vyprovázeli hráče na hřiště, tak jsme se museli seřadit a čekat, který hráč na nás zrovna vyjde. Nemohli jsme si vybírat. A někdy holt byl člověk poměrně zklamaný. Já měl tedy pech poměrně pravidelně.

Krejčí: To je i teď, děti na Spartě to zažívají znovu. Jé, Krejčího, toho ne. Mají pech.

Když si na tyhle pocity vzpomenete, umíte se vžít do dvanáctiletého dítěte, které ponese míč na slavnostní výkop na EURO?

Krejčí: Podle mě je to pocit, že hraješ. Takže kombinace nadšení a nervozity.

Kadeřábek: Mně by se tak potily ruce, že by mi míč snad vyklouzl. Ale zážitek to bude do konce života.

Reklama

Sdílejte článek