Článek
K fotbalovému nároďáku přišel v srpnu 1995. „Bylo to po prohře v kvalifikačním utkání o mistrovství Evropy 1996 v Lucembursku 0:1. Situace v boji o postup byla téměř ztracená, tehdejší předseda svazu František Chvalovský se rozhodl situaci řešit výměnou lékařů. Nakonec jsme postoupili a na šampionátu skončili druzí, což je můj největší úspěch na lavičce národního mužstva. Tehdy jsem si ho tolik neužil, byl jsem u fotbalu ucho. Před tím jsem absolvoval šest olympiád. V roce 2004 kluci vybojovali v Portugalsku bronz, ten už jsem si vychutnal," vyprávěl.
Zápasy, na nichž za těch šestadvacet let chyběl, spočítá na prstech obou rukou. Zažil jedenáct trenérů, od Uhrina, přes Chovance, Brücknera, Radu, Vrbu, Jarolíma až po Šilhavého. „Každý byl něčím výjimečný, ale všichni nás lékaře respektovali," pravil. „Zažil jsem i skvělé hráče, Nedvěda, Poborského, Rosického, Kollera, Šmicra až po ty současné. Vybrat z nich jedenáctku by bylo těžké," usmíval se.
Výběhů na trávník byly tisíce... „Musím říct, že jsem tu kariéru prošel bez velkých průšvihů přímo na hřišti. Když v Polsku Honzovi Kollerovi roztrhli hlavu, zalepil jsme mu to na trávníku tkáňovým lepidlem, ani nešel dolů. Vláďovi Šmicrovi jsme na šampionátu v Anglii šili hlavu o poločase semifinále s Francií, dohrál s turbanem. Ale jsou zranění, kdy hráč musí ze hřiště. Třeba když Edgar Davids v Nizozemsku zlomil lícní kost Radkovi Látalovi, nebo Marek Matějovský si na šampionátu ve Švýcarsku vyvrtnul kotník tak, že se mu viklal. Dohrát s poraněnými kolenními vazy nemohl ani Pavel Nedvěd v semifinále Eura 2004 v Portugalsku. Trenér Karel Brückner si před utkáním v Litvě přetrhl achillovku. Nosili jsme ho, operaci podstoupil až doma. Vždycky, když běžíte k ležícímu hráči, doufáte, že se zvedne," pravil s vážnou tváří.
Karel Brückner během tréninku české reprezentace.
Ani lékař není prorokem. Krejčí se sám zranil. „Bylo to v Českých Budějovicích. Běžel jsem k Milanu Barošovi, a když jsem se chtěl vyhnout sudímu, udělal jsem úkrok a vymknul si kotník. Sotva jsem se dobelhal za branku. Moji práci převzal Petr Novák. Bylo to první střídání doktora v historii fotbalu. Při nedávném utkání s Bulharskem si docent Zeman neuvědomil, že jsou na Letné sklápěcí sedačky a sednul si až na zem... Také avizoval střídání, ale nakonec to ustál," pravil se smíchem.
Petr Krejčí starší je druhou generací lékařů tohoto příjmení, ale už je tu i generace třetí. „Táta byl první, pak jsem se stal lékařem já a lékařkou je i manželka. Medicína se stala posláním dcery i snachy. Syn Petr je lékařem Slavie, a je i v národním mužstvu," vypočítal Krejčí „prostřední."
Do magické třístovky mu schází pětadvacet utkání. „Neupínám se k žádné metě. Musel bych vydržet ještě tak dva možná tři roky. Když budu zdravý, budu se cítit, a reprezentace bude mít zájem, proč ne," říkal s úsměvem jednasedmdesátiletý internista pražské ÚVN a hlavní lékař českého fotbalu. U reprezentace už pracuje i jeho syn, výborný ortoped stejného jména.
