Hlavní obsah

Dnešní kluci se v šestnácti vidí v lize. Já den po Realu šel do školy, líčí stálice Sigmy

8:21
8:21

Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se

S olomouckými fotbalisty zažil v Evropě neopakovatelné zápasy. Juventus, Fenerbahce, Olympique Marseille, Udinese, Dortmund nebo Real Madrid. „Trenér do nás hustil, že do Španělska jedeme postoupit,“ vzpomíná dlouholetý obránce Sigmy Michal Kovář. Jeho následovníci ve čtvrtek (21.00 h) načínají další mezinárodní dobrodružství. A Kovář před rozjezdem Konferenční ligy se slavnou Fiorentinou nezapře, že patří do generace, do níž pumpoval sebevědomí kouč Brückner. „Myslím, že máme šanci uspět!“ tvrdí odvážně.

Foto: Pavel Mazáč / CNC, Profimedia.cz

Michal Kovář strávil většinu profesionální kariéry v Olomouci.

Článek

Olomoucké výpravy po Evropě znázorňuje zeď, kterou míjíte u hlavní recepce Androva stadionu. Velká mapa Evropy, na níž postupně přibývají loga olomouckých soupeřů. Vedle je doplňují další fakta. Soutěž, datum, výsledky nebo střelci branek, kde naleznete i Kovářovo jméno.

„Občas na to kouknu. A ukazuju to i klukům, které trénuju,“ mrkne Kovář, někdejší stálice Sigmy a v současnosti trenér olomoucké devatenáctky.

Věděli by jinoši bez nápovědy na zdi, kdo je trénuje?

Většina ano, ale jsou i tací, kteří to nevědí, a možná je to ani nezajímá. Mají vlastní idoly ze zahraničí. Koukají na Premier League nebo Ligu mistrů, ale nějaký Pohár UEFA před dvaceti třiceti lety? O tom nemají páru. Když plácnu, že jsem hrál proti Realu Madrid, myslí si, že kecám.

Co vy na to?

Vygooglujte si to! Až pak mi uvěří (usměje se). Mladí se dnes dívají daleko dopředu, dozadu moc ne.

Foto: Archiv SK Sigma Olomouc

Michal Kovář proti Realu Madrid v roce 1992.

Jsou duely s Realem z března 1992 v Poháru UEFA nejsilnější vzpomínkou na olomoucké poháry?

Jednoznačně. Naskočil jsem do sestavy trochu náhodou, protože se zranil Saša Bokij. Trenér Brückner mi jen pár dnů před prvním zápasem suše oznámil: Nachystej se, půjdeš hrát. A já to odkýval. Byl jsem samozřejmě rád, ale obava z velkého soupeře byla.

V 17 letech po čtyřech ligových startech slušný debut.

Zase to bylo tak rychlé, že se veliká nervozita nedostavila. Hlavně jsem byl rád. Všichni proti Realu chtěli hrát, ale najednou tam trenér dal mě. Myslím, že na mě byli kluci naštvaní.

Záviděli?

Asi ano, ale do očí mi to nikdo neříkal.

Komu jste vy jako první řekl, že proti Realu nastoupíte?

Tehdy nebyly mobily. Taky se o tom dopředu nepsalo moc v novinách. Jako první se to dozvídali lidé z klubu, postupně se to šířilo kategoriemi. Samozřejmě to doma věděla rodina, manželka i tchán, který 40 let chodí na Sigmu. Je ale dost možné, že spousta známých se to dozvěděla až na stadionu. Přišli na Real a najednou čuměli, co dělám v sestavě.

První čtvrtfinále skončilo remízou 1:1. Jak jste zvládl duel?

Všichni mě chválili, ale ono by asi něco bylo špatně, kdyby zpražili sedmnáctiletého kluka. Všichni kluci mě podporovali v kabině i na hřišti. A fakt myslím, že jsem to bez pořádných ligových zkušeností zvládl.

Co bylo pak?

Další den jsem normálně šel do školy. Byl jsem na učňáku, učil jsem se na elektromechanika.

Žádné úlevy?

Poháry se hrávaly večer, se školou to nekolidovalo. I pro školu byla dobrá vizitka, že mají studenta, který hrál proti Realu (usměje se).

Co odveta v Madridu? Skóre bylo hratelné a vy zase v základu.

Taky jsme letěli do Madridu s tím, že chceme uspět. Trenér možná nemluvil o výhře, ale opakoval, že chceme postoupit! My to vzali za vlastní. Tehdy jsme hráli dobrý fotbal, měli jsme dobré hráče, jako je Hapal, Látal, Maroši a další, na které bych nechtěl zapomenout. Nejeli jsme na Real se strachem.

Kde se to ve vás vzalo?

Netuším. Starší kluci měli mentalitu, že si věřili. Přenášeli to na nás mladé. I v odvetě jsme dlouho drželi remízu 0:0 a nevybavuju si, že by měl Real obrovské šance. Určitě nás nějak podcenili a naopak jsme měli velkou šanci my, když jejich gólman podběhl centr a Kerbr hlavou mířil vedle. Jakmile ale Real vedl 1:0, už si to zkušeně pohlídal.

Nemá kluk v sedmnácti po dvojutkání s Realem představy, že to v kariéře dotáhne daleko?

Možná, ale já takový nebyl. S pokorou jsem věděl, že to je pořád začátek. Po Realu jsem hrával ligu, ale dělal jsem chyby. Dobře to vím, vždycky mi pomohli kluci i trenér, který měl neposadil: Hele, pos*al si to, ale jsi mladý, chyby prostě dělat budeš. Víme o tom a s tím tě tam dáváme.

Čím to, že v Sigmě a vlastně ani nikde jinde v lize nevyskočí do áčka sedmnáctiletý teenager?

Trénuju devatenáctku a bohužel nevidím ustřeleného kluka, kterého bych okamžitě poslal do áčka. Neřekl bych, že ale talentovaní kluci nejsou. Méně jich určitě bude, těžko se mi na to ale odpovídá. Mám pocit, že dost kluků ve zbytečně mladém věku odchází do zahraničí a klubům to nevadí, protože inkasují peníze. Možná ale mladí nejsou na odchod ven nachystaní a vyhraní.

Nezměnila se taky generace?

Rozhodně. Je úplně jiná. Myslím, že sociální sítě nás s mladými rozdělují. Za nás neexistovaly, oni na nich žijí. Dostává se k nim strašné množství informací. Možná jich je na ně až příliš a těžko je vyhodnocují. Někdy mi u mladých chybí normální vnímání reality a fotbalu.

Nedivte se, obdivují třeba Yamala.

A chtějí se mu vyrovnat! Kluky to negativně ovlivňuje.

Vidí pozlátko a nikoli dřinu?

Dalo by se říct. My to takhle neměli. Já v šestnáctce snil, že se dostanu do sedmnáctky. Dnešní kluci by v šestnácti nejraději skočili do ligy. A není to jen jejich vina. Vtloukají jim to do hlavy rodiče nebo agenti. V podstatě nemusí být špatně, když vychováváme sebevědomé fotbalisty, kteří si věří. Jenže musí to taky potvrzovat na hřišti.

Nemrzí vás, že jste jako neplnoletý obstál proti Realu, ale v Sigmě jste zůstal dalších devět let?

To zase ne. Ono se ani moc nedalo odcházet do zahraničí, protože tehdy ještě neexistovali agenti. Když se něco šustlo, dozvídali jsme se o zájmu Sparty nebo Slavie z novin.

Fakt?

Až o roky později, když jsem byl trochu starší, jsem se troufl zeptat vedení: Pane Kubíček, fakt tam byla nabídka ze Sparty? On přiznal: No, byla tam, ale neřešili jsme to. Zpětně to chápu, chtěli mě udržet. Já to nevěděl, proto to ani nijak nebolelo. A navíc se poháry v Olomouci opakovaly.

Třeba rok po Realu jste v Poháru UEFA vyřídili 7:1 Fenerbahce.

První zápas jsme hráli v Turecku, kde to bylo totální peklo. Skoro hořel stadion a jen jsme koukali na tribuny, co tam sedí za blázny. Prohráli jsme 0:1 a v odvetě měli štěstí. Byla zima, špatný terén nenahrával větší kombinaci. My taky proměňovali šance, oni ne. Jakmile prohrávali, bláznili, hádali se mezi sebou. Obviňovali rozhodčí, že špatně pískají a my dávali další góly. Mentálně to nedali.

V dalším kole byl už nad vaše síly Juventus se jmény jako Peruzzi, Conte, Di Canio, Viali nebo Ravanelli…

… ten mi utkvěl v hlavě! Už tehdy byl šedivý a měl ohromnou kvalitu.

Ze Sigmy jste se nakonec vydal do Německa. Po návratu na Hanou jste si zase kopl poháry. Třeba v Intertoto Cupu v létě 2005 jste vyřadily Dortmund s Rosickým a Kollerem.

Jo, s Dinem jsem si i vyměnil dres. Někdo si dělá srandu, že to bylo jen Intertoto, které dnes už ani neexistuje. Pro nás to byla ale vlastně Champions League, brali jsme to vážně.

Jak se bránil Koller? Nejste žádný vazoun.

Vždycky jsem se snažil hrát agresivně a důrazně. Výšková převaha byla na jeho straně a ve vápně se musel zdvojovat, když to jen trochu šlo. Myslím, že ale v samotné hře to zase takový problém nebyl. Troufl bych si říct, že jsem byl o chlup rychlejší a věřil si, že ho předskočím nebo mu míč vypíchnu. To se mi dařilo. Otázka ale je, zda by se mi to povedlo i další zápasy.

Sigmu čekají v Evropě další velikáni. Budete v Itálii u toho?

Jen u televize. Jsme časově omezení. S dorostem trénujeme a hraje. Nejde, abych letěl, i když by mě to lákalo.