Influencer se stal profesionálním fotbalistou. Je to pro mě životní výzva, říká Vitásek. V Česku ho před rokem nechtěli

Jak si užíváte chvíle, kdy jste poprvé profesionálním fotbalistou?

Dlouho mi to nedocházelo, připadal jsem si furt stejně. Teď jsem se na internetu podíval na zápasy, který budu hrát, a došlo mi, že ta liga je docela dost náročná. Není to lehká soutěž, podle mě i daleko kvalitnější než druhá česká liga. Musel jsem tenhle krok udělat, jinak bych se z té české bubliny nedostal, pořád bych byl nějak zaškatulkovanej a nikdo by mi nedal šanci. Ale naprosto si to užívám.

Na sociálních sítích máte obrovský počet sledujících. Vydělal jste si díky spolupracím hodně peněz?

Docela jo. Ale koupil jsem si maximálně boty, nikdy jsem nerozhazoval za věci, který bych nepotřeboval. Vždycky jsem je vracel do sebe, do tréninků. Když máte dva individuální tréninky denně po dobu dvou let, tak si zkuste spočítat, kolik to přibližně stojí a kolik jsem do sebe musel nasázet jen proto, abych se v uvozovkách dostal jen tam, kde jsem. Nebylo to ze dne na den.

Berete přestup do Belgie jako životní výzvu?

Stoprocentně. Hlavně jsem neměl nic pořádnýho, jen sociální sítě. Beru to jako obrovskou šanci. Byl jsem i na testech v Pardubicích, které dopadly dobře. S největší pravděpodobností bych tam zůstal, ale pak přišla tahle nabídka. Před podpisem smlouvy jsem se rozhodl to vyzkoušet tady. Nešel jsem najisto, bylo to taky na testy.

Jaký okamžik ve vaší kariéře berete jako zlomový?

Když jsem potkal Lukáše Stránského, kondičního trenéra. Pracuje s Romanem Červenkou nebo Tondou Kinským. Dokáže vám nastavit hlavu, má nadhled. Kdečím si prošel, ví, co má říct a jak se v profesionálním sportu chovat. Připravuje vás nejen fyzicky, ale i psychicky. A taky musím zmínit Michala Špita, který se mi v rámci brankářských tréninků věnoval nespočet hodin například i na zmrzlé umělce.

Na instagramu jste psal, že před přestupem do divizního Komárova loni na konci srpna vás nikdo nechtěl. To byla nadsázka?

To tak vážně bylo. Pamatuju si, že jsem šel z Hostouně a kolovalo o mně, což jsem vlastně četl i teď, že mě nikdo nechce, protože neví, jestli fotbal beru vážně. Stejnou otázku jsem dostal i od Davida Střihavky v Pardubicích. Je to super trenér, tréninky s ním byly dobrý a myslím, že má před sebou velkou kariéru. Když se mě zeptal, odpověděl jsem: „Tak jinak bych tady asi nebyl, ne?“

Po odchodu z Komárova jste zamířil do třetiligových Velvar. Jak to probíhalo tam?

V Komárově jsem odchytal 12 zápasů a dostal čtyři góly. Zajímaly se o mě nějaké kluby, na doporučení jsem šel do Velvar. Na konci přípravy jsem si ale přetrhal vazy v kotníku, takže jsem pak dlouho nemohl trénovat. Když jsem se uzdravil, tak jsem chytal a docela se nám dařilo. Za důležitou štaci beru Komárov, těm budu vděčný.

Co na přestup říkal váš velmi dobrý kamarád Antonín Kinský?

Říkal, že moc českých gólmanů v zahraničí není, tak k nim alespoň přibudu. Radil jsem se s ním, řešili jsme spolu Pardubice i Belgii. Řekl mi, že by do toho šel, protože nemám co ztratit. Buď na to mám a ukážu to, nebo ne.

Jak dlouho v Belgii jste?

Už dva týdny. Po dvou trénincích jsme hráli s Waregemem, který postoupil do první belgické ligy. Chytal jsem nějakých 60–70 minut, povedlo se mi to a začalo se řešit, že bych tady zůstal.

Takže jste nastoupil i do druhého přípravného utkání?

Ano, hráli jsme ještě s lucemburským prvoligovým Strassenem, který podruhé za sebou bude bojovat o Evropskou konferenční ligu. Tam se dokleplo, že zůstanu.

Jak jste na tom s ubytováním?

Teď jsem na hotelu, ale už se sekretářem řešíme, že bych chtěl dům. Kdyby třeba dojeli naši nebo kdybych tady s někým byl. Je ale docela těžké něco najít, protože většina domů tady je nevybavených.

Co vy a jazyky? Je v klubu úředním jazykem angličtina?

Už jsem si stáhl aplikaci na francouzštinu. (směje se) Anglicky se ale domluvím v pohodě, absolvoval jsem roční jazykový kurz. Původně jsem šel po střední škole na anglickou školu, protože jsem chtěl v Anglii studovat plastickýho chirurga. Nakonec jsem se rozhodl, že chci hrát fotbal a vydal jsem se jinou cestou.

Společně s vámi do klubu přestoupil například i Hasan Jahič, který hrál čtyři roky v Česku. Jak to máte s aklimatizací v kabině?

Bavím se hlavně s klukama na hotelu, ale i s místníma. V kabině jsme si sedli, myslím, že máme dobrou partu. S Hasanem se bavím hodně, je pravda, že mluví i trochu česky, takže to vždycky lámeme napůl s angličtinou. (směje se)