Článek
Bergamo (Od našeho zpravodaje) - Slavia je ve městě, které se označuje jako první evropské ohnisko nákazy.
Čelí klubu, který podle dřívějších názorů přispěl k šíření po celém kontinentu.
V soutěži, která tehdy představovala rozbušku mezinárodní katastrofy.
„Bylo to těžké,“ hlesne jinak veselý číšník Bernardo z jedné v restaurací v Bergamu.
„Byla to biologická bomba,“ prohlásil tehdejší starosta Giorgio Gori. Na mysli měl 19. únor 2020 a osmifinále Ligy mistrů mezi Atalantou a Valencií.
Kvůli opravám se nehrálo na stadionu v Bergamu, kde se ve středu večer představí Slavie, ale na slavném San Siru. Do nedalekého Milána se vypravilo okolo 40 tisíc fanoušků Atalanty. „Třetina města se ocitla na nohou,“ řekl německé ARD fanoušek Diego Valleri. Nadšení umocnilo jasné vítězství 4:1.
Fandové jásali, objímali se. A covid se šířil. „Lidé si nemysleli, že je nákaza tak nebezpečná a že by se mohla dostat i sem. Jinak bychom na stadion nešli,“ tvrdil Valleri.
Dlouhou dobu se považovalo fotbalové utkání za hlavní důvod nekontrolovatelného rozšíření neviditelného problému. Spousta italských fandů pociťovala příznaky nemoci, ale odcestovala i na odvetu do Španělska.
Až po čase italský mikrobiolog Andrea Crisanti spočítal, že domácí duel Atalanty sehrál jen okrajovou roli v šíření pohromy. V populaci už tehdy zřejmě byla silná, jenže tehdy neindifikovatelná dávka viru především kvůli čilému obchodnímu spojení severoitalských letišť s Čínou.
Spíš než fotbal uspíšily katastrofu liknavé italské úřady, které otálely s karanténními opatřeními. To už se ale postupně dostáváme k odbornější diskuzi.
Běžný smrtelník nebo fanoušek Slavie může i dnes vidět, jaké stopy na severoitalském městu zanechala pandemie. Nebo trefněji jizvy, jak nedávno psal německý Spiegel.
Místní se dodnes těžko vzpamatovávají z neštěstí.
Ilustruje to park u Nemocnice papeže Jana XXIII., která zjara roku 2020 pod náporem nemocných a mrtvých kolabovala.
Střih do současnosti.
Je dopoledne. Po nočním dešti stoupá vláha. V oáze zeleni se prochází několik pejskařů, sportovci si protahují těla na venkovních strojích. V dáli mizí za obzor pár běžců. Kam naopak člověk dohlédne, tam uvidí nedávno zasazený listnatý strom.
Duby, buky, olše, lípy nebo habry.
Je to pár let, co jich po stovkách místní vysázeli. Jde o symbol. Stromy vytvářejí kyslík - tedy přesně to, po němž plíce sužující záhadný vir z Číny zoufale lapaly.
Každý listnáč také znázorňuje vyhaslý život. A stejně jich je málo. Jen první vlna si za dva měsíce vyžádala v severoitalské provincii přes šest tisíc obětí. Šlo o šestinásobný nárůst mrtvých oproti předchozím rokům. Snad každý obyvatel Bergama tou dobou přišel o známého, blízkého člověka nebo člena rodiny.
Místní přejmenovali území na Bosco della Memoria. Les paměti.
Nekonečné stromořadí vzpínajících se listnáčů doplňují i kovové informační tabule vyrobené z rezivějícího materiálu. Snad aby se nabylo dojmu, že se neštěstí prohnalo městem už tuze dávno.
Památník obětí koronaviru v Bergamu
Kdepak. Není to ani šest let. Na tabulích jsou až děsivé věty o tom, co se tehdy v Bergamu odehrávalo.
Nemocnicím scházela lůžka, specializované přístroje nebo ochranné pomůcky. Nemocní se převáželi mezi jednotlivými nemocničními zařízeními, až pozůstalí ztratili přehled, kde jejich blízcí vydechli naposled. S oběťmi se pobožní Italové loučili pouze přes displeje a mobilní aplikace. Ubývaly rakve, až se mrtví balili do igelitových pytlů.
Zatímco se obchody a restaurace zavřely, krematoria jela na plný provoz. A stejně nestíhala. Blízcí se k ostatkům nebo urnám dostaly až po dlouhých týdnech. Vojenské náklaďáky převážely těla do 200 kilometrů vzdálené Modeny nebo Boloni.
„Zpočátku jezdili v noci, ve tmě po osmé hodině večer. Nikdo neměl zjistit, jak vážná pandemie ve skutečnosti je,“ říká pro Spiegel bratr Marco, sedmdesátník z tamního kapucínského řádu.
V Bergamu vznikaly snímky, které se staly symbolem marného evropského boje s koronavirem.
Mnohé výjevy později poznávaly i v dalších částech kontinentu. Lombardie a konkrétně Bergamo je poznaly jako první. I proto se na ně Evropa mohla nachystat.
Byla to předzvěst dlouhého boje s neviditelným nepřítelem.
