Motivuje ho příběh Džeka, říkají mu Lukaku. Přezdívka se mi líbí, přiznává Kanaďan Kulenovič

Tak je jasné, proč mi tak říkají. Hraji na hrotu jako Lukaku, jsme skoro stejně vysocí a hlavní je mé jméno. Ta přezdívka se mi líbí, vážím si toho. Ostatně Lukaku je skvělý útočník s velkými úspěchy. Kdybych se mu alespoň v něčem jen přiblížil, byl bych rád. Ale doma u mých kamarádů mám přezdívku Kanada podle rodné země. Řekne se Kanada a každý hned ví, o kom je řeč.

Pro ně jsem jen Luka. A Lukaku, když si ze mě dělají srandu. (usměje se)

Možná, ale jsem realista a vím, že nemůžu hrát jako Messi nebo Ronaldo, to jsou hráči úplně z jiné planety než já. Můžu se snažit hrát jako fotbalisti typově podobní mně a on je možná jedním z nich. Samozřejmě se od něj můžu učit, koukat, jak hraje, trénuje. A třeba i někdy něco jako on na hřišti vyzkoušet.

Jako hodně malý Adriana. Když jsem pak trochu vyrostl, nejraději jsem měl Ibrahimoviče.

Má velmi zajímavý a specifický příběh. Myslím, že hraje pořád na tak vysoké úrovni, protože lidi v Bosně mu na začátku moc nevěřili, takže přišel sem, dostal šanci, ani nestál moc peněz. A takhle úspěšný byl kvůli tomu, že se snažil být nejlepší. Proto pořád hraje v jedné z pěti nejlepších evropských lig a patří k nejlepším střelcům uplynulé dekády. Jsem sice starší, než byl on, když přišel do Česka. Ale pořád je šance dokázat něco podobného. To je fotbal, nic není nemožné.

Jako dítěti mi rodiče umožnili vyzkoušet řadu sportů. Když mi bylo čtyři pět let, začal jsem s lyžováním. A vlastně ještě donedávna jsem lyžoval, ale kvůli fotbalu jsem musel přestat, bylo by to riskantní. Hokej jsem kupodivu nehrál, nebavilo mě bruslit. Hrál jsem fotbal, basketbal, trochu baseball, zkoušel jsem i box. Ale od začátku jsem tíhnul k fotbalu. Ten miluju.

Kvůli trénování ne, ale jinak ano, byť na sjezdovky v Liberci nepůjdu, to by mi v klubu asi neprošlo. (usměje se) I tak se těším. Poslední roky jsem žil v místech, kde moc sněhu nebylo. Zimy už nejsou takové, jaké by asi měly být.

Na to se mě ptá hodně lidí. Mí rodiče odešli z Bosny a Hercegoviny v devadesátých letech kvůli válce, jako hodně lidí z bývalé Jugoslávie. Neviděli smysl válčit v této válce, necítili se tam v bezpečí. Takže nejprve odešli do Německa a pak do Kanady. Já se vrátil do Evropy čistě kvůli fotbalu.

Je to zajímavé. Řekl bych, že nejvíce se cítím jako Kanaďan. Narodil jsem se tam, žijí tam rodiče, prarodiče, příbuzní, protože celá rodina nás následovala. Nejvíce jsem si uvědomil, že jsem Kanaďan, když jsem byl v Bosně, kde mají lidi odlišnou mentalitu od té kanadské. Tam jsem si uvědomil ten rozdíl a cítím se být víc Kanaďanem než čímkoliv jiným.

To je jednoduché. Rodiče z matčiny strany mají chorvatské občanství. Dělá to život jednodušší, co se praktických věcí týká. A taky nikdy nevíte, Chorvatsko přece nemá špatný národní tým. (směje se)

Stále si můžu vybrat, protože ještě žádný start za národní tým nemám. Asi by záleželo na tom, kde by byla největší šance hrát, a to je asi Kanada. Samozřejmě atraktivnější by bylo hrát za Chorvatsko, ale to má skvělé hráče. Ale asi by bylo těžké odmítnout jakýkoliv národní tým. Určitě by mě lákalo zahrát si na mistrovství světa doma v Kanadě.

Ano, to je jeden z mých cílů. Ale vím, že k tomuhle by bylo špatné se nějak upínat, musím se především soustředit na hru v Liberci, a to mi třeba do reprezentace pomůže.

Myslím, že spíš ne. Jsem hodně daleko, převážně asi sleduje hráče hrající v Kanadě nebo USA nebo co přišli z Kanady do Evropy. Ale celkem tomu rozumím, proč neznají někoho, kdo hraje v Bosně. Ale možná je teď v Česku větší šance, kdo ví. Ve fotbale musíte mít i kontakty, ale když budu na hřišti odvádět dobré výkony, není důvod, abych případně nemohl dostat pozvánku. Ale k tomu je ještě daleko, přede mnou je ještě hodně práce.