Článek
Bylo jim mezi dvaceti a třiadvaceti, někteří zrovna přišli o práci a toužili po dobrodružství. Gary Allen, Stuart Bates, David Arnold a Garry Hardwicke patřili do party, která se vydala na mistrovství světa v roce 1986 do Mexika. Měli batohy, v kapsách pár set liber a vyrazili do země, kterou prakticky neznali.
„Mysleli jsme si, že by bylo skvělé zažít mistrovství světa na druhé straně planety. Bylo to jedno velké dobrodružství, nikdy jsme nic takového nezažili a řekli jsme si, proč ne. Měl jsem našetřeno asi 500 liber, než jsem přišel o práci. Byli jsme velká skupina a z Anglie jsme letěli do Houstonu a San Antonia, kde jsme chytali autobusy do Mexika,“ vzpomíná Gary Allen v online dokumentu s názvem Lost Down Mexico Way, která příběh zmíněné čtveřice zachycuje.
Mladíci, kteří byli až na Davida Arnolda (příznivec Birminghamu City) fanoušky Wolverhamptonu, sledovali každý zápas Angličanů na šampionátu včetně památného čtvrtfinále s Argentinou, které na Aztéckém stadionu v Mexico City rozhodl Diego Maradona. Legendární hráč s desítkou na zádech zařídil výhru 2:1 Jihoameričanů oběma góly, které vešly do dějin. Nejprve dosáhl branky rukou, pak po úžasném sólu přes více než půlku hřiště.
„Cítím, že bylo privilegium sledovat jeden z největších gólů všech dob, ovšem ten první byl jasně rukou. Viděl to každý na stadionu, jen ne rozhodčí,“ říká Allen. Pro Anglii cesta na šampionátu skončila, pro partu nespoutaných mladíků začalo něco nového.
I když během utkání s Argentinou trpěli nejen kvůli vyřazení. Napětí eskalovalo z politických důvodů. „Argentinci v podstatě volali po naší krvi, protože prohráli válku o Falklandy. Stadion pojmul asi 115 tisíc diváků, přičemž 95 procent z nich byli Argentinci. Hloučky anglických fanoušků jimi byly obklopeny, nepřátelství každou chvíli rostlo. Po zápase nás honili tyčemi,“ líčí Allen s tím, že někteří členové jejich party byli zraněni a skončili v nemocnici.
Každopádně poté zůstali v Mexiku, našli si práci v restauraci. Po celou dobu, tedy během mistrovství i po něm, se náramně bavili a chodili do barů, kde přesvědčovali místní dívky, že jsou angličtí reprezentanti. „Batsey byl Peter Shilton a nakonec si užil hezký večer s jednou dívkou. Jenže ta za pár týdnů přišla s manželem a dětmi do restaurace, kde pracoval. Když došlo na spropitné, řekla, že on už ho dostala, což jejího manžela rozzuřilo,“ vypráví Allen jednu z vypečených historek.
Poté se přemístili do amerického Dallasu. „Amerika byla v jiné situaci, byla to pro nás příležitost. Práci jste mohli sehnat kdekoliv. Během prvních čtyř týdnů jsem vystřídal asi tři práce. Navíc jsme měli přízvuk, který přitahoval ženy. Nechtěli jsme odejít,“ popisuje Allen.
Všichni se v USA usadili, vypracovali a založili rodiny. „Prožívali jsme nejlepší chvíle svého života. Moje rodina chápala, proč jsem tu zůstal. Měl jsem lepší vyhlídky na život,“ připojuje Stuart Bates.
Vyhlídky na lepší život využili. Teď jsou z nich šedesátníci. Bates uspěl v automobilovém průmyslu v Houstonu a se ženou má čtyři děti. Allen vybudoval v Atlantě od nuly kanalizační firmu, která měla roční obraty okolo 20 milionů dolarů, se ženou má dvě děti a loni odešel do důchodu. David Arnold nakonec zakotvil v Mexiku, stal se ředitelem školy v Monterrey, vzal si bývalou mexickou miss a vychoval čtyři dcery.
Jsou v kontaktu a teď se sejdou v Dallasu, aby 17. června sledovali společně zápas letošního šampionátu mezi Anglií a Chorvatskem. Přijedou i další jejich kamarádi. Nebude u toho už Garry Hardwicke, který byl malířem v Atlantě, pak se přesunul na Floridu a před dvěma lety zemřel.
