Den, kdy umíraly Busbyho děti. Od tragédie Manchesteru United na mnichovském letišti uběhlo šedesát let

Uběhlo pár minut a Charlton s Violletem vymrštění nárazem letounu do dřevěné boudy na konci ranveje ven do hromady sněhu zavírali oči před žárem ohnivé fagule, ve kterou se jejich Airspeed Ambassador 2 začínal měnit. Naštěstí jen začínal, protože k explozi nedošlo.

V tu chvíli nevěděli, že Taylorovi s Peggem měli děkovat. Ti dva totiž byli na seznamu mrtvých...

Šestého února 1958 krátce po patnácté hodině vyťukávaly dálnopisy děsivou zvěst: „Na mnichovském letišti došlo dnes odpoledne k havárii britského letadla Airspeed Ambassador 2, při které zahynulo jednadvacet osob. Sedm hráčů mistrovského Manchesteru United mezi nimi. Mrtvých je i několik členů klubového vedení, osm novinářů, kapitán letadla a další pasažéři. Většina ostatních je vážně zraněna."

Svět hrůzou ustrnul, protože podobnou leteckou tragédii nezažil. Zvláště, když šlo o slavný Manchester. O Busbyho děti, jak se týmu stvořenému manažerem Mattem Busbym z kluků z klubové akademie říkalo. Zejména, když si vyžádala i další mrtvé.

Tři týdny po katastrofě zemřel v mnichovské nemocnici Duncan Edwards považovaný za největší poválečný talent ostrovního fotbalu...

Vydal se do fotbalového nebe za svými spoluhráči Byrnem, Bentem, Jonesem, Peggem, Whelanem, Colmanem a Taylorem i za dvojicí trenérů Whalleyem a Currym či sekretářem klubu Crickmerem, trojicí mužů, která v klubu pracovala už tři desetiletí a pozvedla ho k fotbalové slávě.

Přitom mělo jít o běžné mezipřistání, při němž letecký speciál vracející se z Bělehradu měl na mnichovském letišti pouze doplnit palivo a pokračovat v kursu na Ostrovy. Fotbalová výprava Manchesteru United si nemohla zpoždění dovolit, protože ji už v sobotu čekalo ligové utkání s leaderem soutěže Wolverhamptonem Wanderers, který vedl tabulku o šest bodů.

Klub si sám vymohl, že bude v nově zrozeném Poháru mistrů evropských zemí startovat a utkávat se s mužstvy z kontinentu, aby dokázal, že nad něj není. A nic na tom neměnilo, že vedení anglické fotbalové asociace bylo tvrdě proti.

Manažer Matt Busby se však vzepřel a s podporou klubového bosse Harolda Hardmana a asociačního šéfa Stanley Rouse prosadil už v sezóně 1956/57 svou. Rok před tím Chelsea podobné snažení vzdala, Busby si však konfrontaci s Evropou vydupal. Chtěl dokázat, že jeho děti jsou nejlepší v celé Evropě. Že jsou lepší než madridský Real, který vyhrál první ročník Poháru mistrů.

Žádné úlevy však doma čekat nemohl. Natož aby mohl žádat o odklad ligových zápasů alespoň o den. Proto k utkáním PMEZ Busbyho děti, tým poskládaný trenérem v drtivé většině z vlastních odchovanců, létal. A to přesto, že spousta hráčů i členů klubového vedení měla z létání panickou hrůzu. Kdo by se také divil, když se psala padesátá léta.

Už podzimní cesta do Prahy k utkání s Duklou v sedmapadesátém roce přinesla komplikace. Hustá mlha zkomplikovala fotbalistům Manchesteru návrat, takže výprava se vracela na etapy. Část přes Amsterdam a odtud pak lodí na Ostrovy, část přes Curych.

Při návratu z Bělehradu, kde Manchester United remizoval 5. února ´58 ve čtvrtfinálové odvetě s Crvenou Zvezdou 3:3, což mu zajistilo postup, komplikace nehrozily. Způsobil je jen roztržitý John Berry, který ztratil pas a o hodinu tak zdržel odlet.

Dost možná, že právě ona hodina byla hodinou osudovou.

V Mnichově, kde speciál Airspeed Ambassador 2 přistál, aby doplnil palivo, totiž mrzlo a padal sníh.

Ve 14.00 měl kapitán Kenneth Rayment odstartovat poprvé. Letadlo se sice rozjelo, ale od zasněžené ranveje se neodlepilo. Motory běžely nepravidelně, proto se kapitán rozhodl start opakovat.

Ani ten se nepodařil, takže letoun naroloval zpátky k hangárům, aby ho prohlédli mechanici.

Cestující mohli odejít do promrzlé letištní haly, kde se mohli alespoň trochu zahřát čajem a kávou. A třeba aby také poslali domů telegram.

„Návrat se komplikuje, lety jsou zakázané, vracíme se až zítra," napsal rodině jednadvacetiletý Duncan Edwards, největší talent a nejmladší reprezentant, co v té době po anglických trávnících běhal.

Telegram doručili v 17.00, Edwards se však domů nikdy nevrátil.

V 15.03 dostal kapitán povolení ke třetímu startu. Letoun se rozjel po ranveji plné sněhové břečky, záhy však začal ztrácet rychlost a do vzduchu se nevznesl. Na zatažení brzd však bylo příliš pozdě...

Neovladatelný stroj sjel z ranveje, narazil do dřevěné boudy, z nádrží začalo unikat pět set galónů kerosinu, letadlo začalo hořet.

Některé pasažéry - i Bobby Charltona s Dennisem Violletem - vymrštila náraz ven z letadla, ostatní zůstali v troskách uvnitř.

Brankář Harry Gregg, který unikl ven dírou v trupu, našel Charltona a Violleta v hromadě sněhu a odtáhl je do bezpečí. Těžce zraněného manažera Matta Busbyho a spoluhráče Jackie Blanchlowera vyprostil z trosek letounu rovněž.

Ostatním už po tragédii, jejíž příčiny nebyly nikdy řádně objasněny, pomoci nebylo. Britští vyšetřovatelé označili za příčinu neštěstí namrzlou a sněhovou břečkou pokrytou ranvej, která zavinila, že letadlo ztratilo rychlost potřebnou k tomu, aby vzlétlo. Němci zase vinili kapitána letounu, který chtěl startovat i přesto, že na křídlech jeho Airspeedu byl namrzlý sníh.

Opravdový důvod se však svět nedozvěděl nikdy.

Třináct dnů po mnichovském neštěstí se však dozvěděl, že Busbyho děti nezemřely. Manchester United totiž i díky pomoci konkurenčního Liverpoolu a Nottinghamu nastoupil k ligovému zápasu proti Sheffieldu Wednesday.

Bez manažera Busbyho, bez sedmi hráčů, kteří zahynuli v Mnichově, bez Edwardse, jenž zemřel v mnichovské nemocnici Recht de Isar tři týdny po havárii letounu, bez Berryho a Blanchflowera, kteří neštěstí přežili, ale k fotbalu se už nikdy nevrátili.

Onen zápas, na který přišlo přes 60 tisíc diváků, vyhrál Manchester United 3:0.

A deset let poté vyhrály Busbyho děti i Pohár mistrů evropských zemí, do něhož si vlastně vydupaly cestu, aniž by tušily, co je čeká a v jakou tragédii se na mnichovském letišti 6. února jejich premiéra promění.