Fotbalové Chorvatsko pláče. Zemřel trenér Blaževič, který dovedl reprezentaci k prvnímu světovému bronzu

Když mu bylo devatenáct, na přání své maminky vstoupil do semináře. Jenže se zamiloval do jeptišky, musel odejít a vrátil se k fotbalu. Miroslav Blaževič rodnou Jugoslávii časem vyměnil za Švýcarsko, ovšem kvůli zranění skončil už po třicítce.

Jako trenér posbíral šest trofejí s Dinamem Záhřeb, zastavil se i ve Francii, Švýcarsku či Řecku. Chorvatské fotbalové dějiny si ho pamatují jako prvního kouče, jenž pro samostatný stát získal premiérovou medaili z mistrovství světa. Hladový tým kolem kanonýra Davora Šukera ve Francii 1998 dokráčel k bronzu.

Blaževič na šampionátu bavil nejen francouzskou četnickou čapkou, kterou nosil na zápasy, ale i originálními hláškami: „Chorvat má štěstí, že je blíž Evropě a má jejího ducha. Zato Jugoslávec je Balkánec: dezorganizovaný, neschopný dosáhnout trvalých výsledků a snadněji se vzdává."

Po hořké porážce v semifinále s Francií tlumil dusno v kabině, v Paříži dal hráčům den volna a Chorvaté v bitvě o třetí místo porazili Nizozemsko. „Štěstí si vybírá statečné. Mám pocit, že jsme porazili nejlepší mužstvo na světě," vyznal se Blaževič.

V rozhovoru pro francouzský list Le Monde se zamýšlel nad tím, proč je malé Chorvatsko tak úspěšné: „Protože má genetickou schopnost produkovat talenty pro kolektivní sporty vyžadující imaginaci a kreativitu. Za vlády různých okupantů si Chorvaté museli vytvořit určitou úskočnost, která se přenášela z generace na generaci."

Pro fanoušky byl modlou, fotbalové Chorvatsko mu s úctou začalo říkat trener svih trenera, trenér všech trenérů. Na loňském šampionátu v Kataru si na něj vzpomněl nynější reprezentační trenér Zlatko Dalič, jenž další světový bronz věnoval právě Blaževičovi. „Tahle medaile je pro vás, Čiro," vzkázal Dalič. A ve středu vděčně dodal: „Byl jste mým fotbalovým otcem a velkou inspirací pro všechno, čeho jsem ve své trenérské kariéře dosáhl."

Temperamentní Blaževič dostával tresty za urážky rozhodčích, v devadesátých letech ve Francii vyfasoval podmínku za napomáhání zpronevěře a měl blízko k autoritářskému prezidentovi Franjovi Tudjmanovi. V roce 2005 sám kandidoval, ale v prezidentských volbách nedostal ani 18 tisíc hlasů. S trénováním skončil až na prahu osmdesátky, to už bojoval s rakovinou.

„Byl nepřekonatelným motivátorem a řečníkem. V jedné vteřině okouzlující, ve druhé hrubý. A navíc posunul národní tým do světové špičky," pravil Dalič. „Trenére všech trenérů, odpočívejte v božím pokoji."