Proč si Chovanec připadá jako Bohdalová? Proč si nikdy nepustil baráž s Belgií? A proč by mezi rozhodčí už nevlezl?

„Všechno, co bylo spojeno s fotbalem, pro mě představovalo výzvu. A já se práce a výzev nikdy nebál. Život je navíc příliš krátký, takže bych si mohl třeba někdy vyčítat, že jsem nevzal roli, i když třeba nezapadala do toho, co jsem dělal předtím," vykládá Jozef Chovanec v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku, že mu převtělování do nejrůznějších fotbalových rolí nečinilo problém.

„Čím jsem byl, tím jsem byl rád," pobaveně se pousmál ve studiu Sport.cz nad veršem Jana Nerudy, který by se mohl stát jeho životním mottem.

Platilo to ale i pro funkci předsedy Komise rozhodčích, kterou vykonával dva roky, aby po propuknutí Berbrovy aféry sám rezignoval? A co ho vedlo k tomu, aby na nabídku strahovské fotbalové generality v roce 2018 kývnul? I na to samozřejmě legenda pražské Sparty a československého fotbalu Jozef Chovanec odpovídá v další epizodě Kopaček na hřebíku.

„Zemřela mi manželka, já se ocitl v jistém životním zlomu a potřeboval jsem se upnout na něco jiného. Navíc mě i tahle výzva zajímala, protože ještě jako kapitán Sparty a reprezentace jsem chodíval do kabiny rozhodčích podepisovat zápisy o utkání, takže jsem byl se sudími v kontaktu. Proto jsem chtěl poznat, jací jsou ti lidé, s nimiž jsem se potkával do té doby jen na hřišti," popisuje Chovanec cestu na druhou stranu pomyslné fotbalové barikády a bez frází se svěřuje i s tím, jaké zkušenosti v této funkci posbíral a s čím se setkal.

„Už po prvním semináři rozhodčích jsem seděl v pražském hotelu Don Giovanni na posteli a přemýšlel, proč jsem do toho šel a co tady dělám," nepopírá a s odstupem času na rovinu přiznává: „Kdybych hodně přemýšlel, asi bych do toho nevlezl."

V Kopačkách na hřebíku ale Chovanec samozřejmě vzpomínal na svou hráčskou kariéru ve Spartě a československé reprezentaci, na trenérské štace na Letné i u národního týmu, který dovedl na EURO 2000 z kvalifikace, v níž jeho tým neztratil jediný bod. Proto žádný div, že byl Jozef Chovanec v roce 1999 vyhlášen druhým nejlepším trenérem světa.

„Myslel jsem, že se spletli, když přišlo pozvání do německého Rotenburgu na slavnostní večer, kde se předávala ocenění a trofeje. U nás tomu tehdy nebyla věnována přílišná pozornost, kritici psali a mluvili o tom, že to nic neznamená, ale pro mě jde o nejvyšší ocenění, které jsem jako trenér získal," vracel se ve studiu Sport.cz o třiadvacet let zpátky.

„Vyplatilo se, že jsme propojili jednadvacítku s áčkem s tím, že všechno zaštitoval Ivan Hašek jako generální sekretář s přímým kontaktem na áčko i jednadvacítku. Petr Rada byl asistentem a tvořili jsme super tým. Jenže Karel Brückner tohle propojení, které přinášelo úspěchy a bylo prospěšné pro reprezentaci i celý český fotbal, posléze zrušil. Podle mého to byla chyba."

Pochopitelně že v této souvislosti se řeč stočila na tehdejší zlatou generaci českého fotbalu, která na zmíněném evropském šampionátu v Belgii a Nizozemsku nepostoupila ze skupiny a v následné kvalifikaci o účast na MS 2002 ztroskotala v baráži na Belgii.

„Nezvládli ji hráči, realizační tým ani já osobně. Podlehli jsme atmosféře, že můžeme baráž zvládnout a Belgičany svalit a neúspěch jsme pak těžce nesli," zastavil se Chovanec u konfrontace s Rudými ďábly.

„K jednomu se přiznám. Mám ty zápasy nahrané, ale za třiadvacet let jsem si je ani jednou nepustil. A teď bych ani neměl na čem, protože jsou na kazetách VHS," trpce se pousmál při reminiscencích na barážové duely, které by z paměti nejraději vytěsnil.

Za to na hráčskou kariéru vzpomíná rád. A s gustem o ní v Kopačkách na hřebíku vyprávěl. O příchodu do Sparty, vojákování v Chebu, návratu na Letnou, kam se mu zrovna dvakrát vracet nechtělo. Nechybělo dokonce mnoho, aby se Rudé hvězdě upsal natrvalo.

A jsou to vzpomínky, zážitky a historky, které rozhodně stojí za poslech. O rajonech, rozborce a sbírce samopalů, dovolené na Krymu, kam tehdejší ministr vnitra Obzina poslal celé chebské mužstvo poté, co se po postupu do nejvyšší soutěže na ligové scéně bez problémů zachránilo.

Chovanec ale u mikrofonu Sport.cz vzpomínal na to, jak přišli trenér Jozef Jarabinský s tehdejším majitelem Sparty Petrem Machem na nápad, aby po půl roce vysedávání v kanceláři na sebe navlékl sparťanský dres a nastoupil do derby se Slavií.

„Nejdřív jsem jim řekl, že spadli na hlavu, ale pak jsem poslechl jako vždy, když Sparta zavolala. Slavia tehdy vedla ligu o pět bodů a kochala se vizí, že po desetiletích získá konečně titul. Pro nás šlo naopak o poslední pokus, jak její tažení zastavit," přibližuje, za jakých okolností se derby na jaře roku 1995 hrálo.

„Ještě pár minut před zápasem jsem si povídal a kouřil se slávistickým trenérem Frantou Ciprem, který mě pak nechal ve starém Edenu ve skladu mezi dresy a kopačkami, aniž by měl tušení, že za pár minut vyběhnu na hřiště. Všechno proběhlo v dokonalém utajení, i do dresu jsem se nasoukal, což bych dnes už asi nesvedl. A měl jsem na něm dvojku místo své obvyklé osmičky, aby byli domácí zmatení ještě víc. Nakonec to vyšlo, vyhráli jsme, do konce soutěže už jsme neprohráli a připravili Slavii o titul," ponořil se Chovanec do vzpomínek a hned přidal: „Byla to šílenost. Kdyby tenhle risk nevyšel, asi bych tady neseděl, protože bych se propadl fotbalovými dějinami."

Podobných vzpomínek, zážitků a historek zazněla v podání Jozefa Chovance spousta. Třeba o tom, jak si ho pozval majitel „ocelové" Sparty, slovenský magnát Alexander Rezeš do Piešťan, kde právě probíhalo zasedání HZDS, a tam z něho udělal trenéra letenského týmu.

„Nepřipustil sebemenší diskusi. Byl jsem úplně vyřízený, hned mi naskočil opar," rozpovídal se Chovanec o inauguraci, po které dovedl Spartu z poslední příčky v tabulce až k mistrovskému titulu.

U mikrofonu Sport.cz se mluvilo o Spartě, jejíž dres oblékal, a o tom, v čem byla její síla.

„Ve sparťanství, které se v nás budovalo přirozenou cestou. Teď se o to snaží Slavia víc než Sparta, která na to rezignovala. Teď stačí být ve Spartě půl roku, a už jsi hvězda. Ve Slavii mi to přijde jako návrat ke kořenům a tradicím."

Prostě, dnešní díl Kopaček na hřebíku je plný zajímavostí, příběhů, historek a myšlenek fotbalové legendy Jozefa Chovance, takže se do něho s chutí zaposlouchejte.

Dozvíte se třeba i to, jak žije dnes, kde schovává kopačky a proč si při exhibičních zápasech někdy připadá jako Jiřina Bohdalová.