Článek
Trénink české fotbalové reprezentace
Řešil se v Ázerbájdžánu už v předstihu kvalifikační souboj s českou reprezentací?
Ještě minulý týden všichni žili Ligou mistrů. Ale už v sobotu byl sraz pro hráče, kteří měli splněné klubové povinnosti. Na přípravu kladou maximální důraz. Drží třetí příčku ve skupině, což je pro ně historický úspěch. Navíc hrají za velké prémie.
Představuje pro ázerbájdžánské reprezentanty finanční složka klíčovou roli při motivaci? Nebo převažuje sportovní hledisko?
Je to kombinace obojího. Domácí hráči mají obrovskou kvalitu. A když tuší šanci na úspěch, jsou schopní jít na hranici sebeobětování. Pak hrají fantasticky. Nemám tušení, jaké prémie mají kluci vypsané na souboj s Českem, ale za triumf nad San Marinem údajně brali pět set tisíc korun na hlavu. V kombinaci s vidinou naděje na konečnou třetí příčku ve skupině je jasné, že při čtvrtečním duelu budou strašně dřít a jezdit.
Rozebíral jste s třemi klubovými spoluhráči zařazenými do nominace pro duel s Českem nadcházející reprezentační konfrontaci?
Kluci vyzvídali, jestli Karel Jarolím nominuje nejsilnější tým. Řešili jsme i naše výsledky. Vysvětloval jsem jim, že se v českém národním týmu mění generace a potřebujeme určitý čas.
Vnímají český tým s ohledem na aktuální výsledky v Ázerbájdžánu jako snadnějšího protivníka?
V žádném případě. Byť aktuálně jsme v hodnocení skupiny za zdejší reprezentací, pořád mají v hlavách naše minulé výsledky a hráče, kteří nastupovali v národním dresu. Koukají na český fotbal s respektem. Chtějí se dostat na naši úroveň. A ukázat se.
Třeba i kvůli možnosti přestupu?
Odchod ze zdejší ligy určitě není pro kluky lákadlem. Nemají příliš velkou touhu se dostat ven. Z ekonomického hlediska jsou výborně hodnocení. A reprezentanti obzvláště. Doma se navíc mohou dostat do evropských pohárů, což by v zahraničí mohli jenom v elitních klubech, které jsou však zatím nedosažitelné.
Ázerbájdžán před vlastním publikem porazil Norsko a naposledy San Marino, naproti tomu český tým poslední tři duely nevyhrál. Cítí domácí velkou příležitost k vítězství?
Hodně si věří. V součtu s remízou ve Vítkovicích mají sebevědomí hodně vysoko. Ale oni to v sobě mají od dětství, obecně jsou hodně sebevědomí. Když se k tomu připočte úspěch Karabachu, odkud je devět hráčů národního týmu, cítí se velmi silní. Určitě už nejsou trpaslíkem jako před pár lety. Ale já doufám, že český tým vyhraje, abych si mohl z kluků v šatně trošku dělat legraci.
Jak ve vašich očích vyznívá porovnání nejvyšší soutěže v Česku a Ázerbájdžánu?
Ligy jsou absolutně odlišné. V Ázerbájdžánu se hraje velmi technicky, ve hře je hodně přihrávek a určitě chybí agresivita. Mužstva nepresují soupeře jako v Česku, intenzita není jako doma. U nás je vše založené na fyzické stránce. Ale nejsou zde slabé týmy, což dokazuje přítomnost Karabachu v Lize mistrů. Hráči, kteří prošli evropskými kluby nebo mají ambice, si přidávají. Ale jak mají místní rodáci trošku jižanského naturelu, mnozí nejsou úplní dříči. Když mohou, hned si povolí.
Měl postup úřadujícího ázerbájdžánského šampióna mezi evropskou klubovou smetánku v zemi velký ohlas?
Je z toho velké pozdvižení. Úspěch Karabachu dokumentuje vzestup fotbalu v zemi. Když hráli doma první utkání skupiny proti AS Řím, dorazilo šestasedmdesát tisíc diváků. Zájem byl vážně obrovský. Pro jistotu jsem kupoval vstupenky tři týdny předem.
Karabach hraje zápasy v Baku, protože leží na území ve válečné zóně. Berou lidé v hlavním městě Ázerbájdžánu tým za svůj?
Rozhodně. Aktuálně má Karabach pozici naprosto ikonického klubu. Navíc s přízní je to zde trošku vrtkavé. Místní lidé fandí tomu, kdo hraje dobře a je první lize. Takže byť domácí prostředí klubu je čtyři sta kilometrů daleko, stejně je v zemi hitem číslo jedna.
Vytváří fanoušci fotbalovou atmosféru?
Když se Karabach sune na polovinu soupeře, tak hučí a povzbuzují. Je to z jejich strany spíše impulzivní, reagují na situace v zápase. Určitě nepřipravují žádná chorea. To platí obecně pro příznivce všech klubů.
Je Karabach na poměry Ázerbájdžánu výjimečný?
Nepochybně. Poslední čtyři roky vládnou lize. Jsou úplně jinde. Troufnu si říct, že o dva levely výše ve srovnání se zbytkem soutěže. Mají nejlepší domácí hráče a špičkové zahraniční. Nejde o žádné vysloužilé borce, ale v mnoha případech o reprezentanty zemí, kteří dokonce byli na mistrovství Evropy. Nastoupil jsem proti nim pětkrát. Dvakrát jsme remizovali, třikrát prohráli. Mají zažitý systém, výborně kombinují. Sportovně přesahují nejlepší české kluby.
Mají i výjimečnou ekonomickou sílu?
Podmínky v klubu se pohybují na úrovni špičky bundesligy. Druhá je v daném směru Gabala, pak Něftči a Zira. Myslím, že náš klub je na úrovni Sparty.
Jaké zázemí mají kluby v Ázerbájdžánu?
Třeba naše tréninkové centrum je starší, ale máme úplně všechno, co je třeba. K dispozici je rehabilitace, kondiční trenéři, maséři. Nic nám nechybí. Karabach má špičkové zázemí, stejně jako Gabala. To je jeden ze dvou klubů, kam je třeba cestovat. Asi tři a půl hodiny autobusem do hor. Ale stadión mají krásný. Jediný slabší má pouze Kapaz Ganži. Čtyři a půl hodiny kodrcání autobusem a stadión ze sedmdesátých let.
Vaše Nětfči slavilo před reprezentační přestávkou první vítězství v sezóně. Přinesl triumf v derby s Interem Baku úlevu?
Od startu sezóny máme třetího trenéra. Už během přípravy nám hra a výsledky trošku haprovaly. Po dvou kolech vedení trenéra vyhodilo. A stačily dva zápasy, aby došlo k další změně. Atmosféra není ideální, ale musíme se s tím poprat.
V Neftči hostujete do konce podzimu z Karviné. Na jaře jste odehrál jedenáct ze čtrnácti duelů, po letní pauze máte na kontě čtyři starty ze sedmi možných. Máte už tušení, jestli budete v Ázerbájdžánu pokračovat?
Ještě během léta trenér chtěl mé hostování prodloužit. Nyní je to s otazníkem. Sám nemám úplně jasno.
Životu v Ázerbájdžánu jste přivykl?
Bez problémů! Jsem v Baku s rodinou, syn chodí do školky a nikdy jsem nemusel řešit žádné potíže. Město je na evropské úrovni a člověk dostane vše, na co si vzpomene. I když přiznávám, že zejména při cestách na venkov jsou rozdíly obrovské. Život ve vesnicích v horách je takový, jaký si lidé u nás v dnešní době už absolutně neumím představit. Nicméně i velké procento lidí z vesnic jezdí za prací do Baku. Jsou na město a jeho rozvoj hrdí.
Neberou lidé na venkově cizince s despektem?
Jsou nesmírně milí, vstřícní a otevření. Čechy mají v Ázerbájdžánu rádi. Mají nás spojené s Evropou. Z řady setkání s různými lidmi vím, že k nám hodně jezdí. Do Prahy, do Karlových Varů. Spousta Ázerbájdžánců u nás studuje na vysokých školách. Hovoří o nás velmi pozitivně. Slyšel jsem i o vojácích, kteří u nás sloužili ještě v dobách před revolucí. A nedají na nás dopustit.
