Článek
Samozřejmě telefonickém. S desetihodinovým časovým posunem, takže zatímco v Česku lidé ještě pomalu trávili snídani, šestadvacetiletý Douděra byl už doma po večerním tréninku. „Mám obří štěstí, že tu můžu hrát fotbal,“ pochvaluje si exotické angažmá, kde jej vede krajan Rudolf Mozr. A mimochodem, příjmení českého záložníka, které vám je jistě dobře známé, není žádnou prapodivnou souhrou náhod…
Jak se fotbalista ze třetí ligy dostane na Nový Zéland?
Už jsem tu jednou působil, dva roky zpátky v klubu Bay Olympics. Předtím jsem hrál třetí ligu za Admiru, chtěl jsem s kamarádem jen odcestovat. On znal Rudolfa Mozra, který právě Bay Olympics tehdy trénoval. Tak jsem to šel zkusit poprvé.
Právě ten vás zlákal i do Aucklandu?
Ano. Po půlročním angažmá jsem se vrátil, hrál nějakou dobu za Brozany. A on se mě ptal, jestli to nechci znovu zkusit na Zélandu. Upřímně, nejdřív se mi moc nechtělo. Ale čím víc o klubu vyprávěl, tím víc jsem si říkal, že to je super příležitost. Kývnul jsem, že pojedu. A jsem moc rád, že jsem tady.
Příbuzenský stav s oporami Slavie a Plzně aneb Kam až sahají Douděrovi
Jméno Douděra se v českém fotbale pohybuje nějaký ten pátek. Wingbek David je oporou Slavie, za Plzeň pak kope jeho bratranec Lukáš Červ. Jaký je tedy jejich vztah s novozélandským legionářem?
„Táta Davida a máma Lukáše Červa jsou sourozenci. A zároveň bratrancem a sestřenicí mého táty. Takže jsem takový jejich vzdálenější bratranec, možná přes koleno. Lidé v Česku se mě na tohle ptali pořád, když viděli moje příjmení,“ vysvětluje levonohý záložník Auckland City. Mimochodem, fotbalově vyrostl ve Slavii. Takže svému bratranci „přes koleno“ na dálku drží palce v probíhajícím, ligovém boji o titul.
V čem je život na Novém Zélandu nejvíc odlišný?
Je to tady takové víc… (přemýšlí) V klidu, zdá se mi, že se lidé o dost méně stresují. A třeba příroda? Ta je úplně neskutečná. Nedá se to srovnávat, vůbec. V některých věcech jsou ale na Zélandu pozadu. Třeba MHD máme daleko, daleko lepší. I tak ale všude tvrdím, že v Česku se máme krásně.
S jakými se setkáváte reakcemi, když někde prozradíte, odkud jste?
Starší lidé většinou vědí. Ale v rámci pobytu trénuji i děti ve škole, ty Česko skoro vůbec neznají. Ani nemají ponětí, že existujeme. Lidé, kteří se pohybují okolo fotbalu, také samozřejmě zaznamenali, že Česko se kvalifikovalo na mistrovství světa.
Panoramata na Novém Zélandě si užívá i český fotbalista Michal Douděra (vpravo).
Stihl jste už prohodit pár slov s brankářem Petrem Jakoubkem? Jste jediní Češi v novozélandské nejvyšší soutěži.
Předtím jsem ho vůbec neznal. Hráli jsme přátelák s Bay Olympics, kam teď přestoupil. A on na mě začal mluvit česky, byl jsem slušně v šoku. (smích) Domluvili jsme se, že někam půjdeme. Snad se domluvíme. Jen vím, že je tu asi sedm let. Přicestoval sem kvůli práci, našel si tu manželku a teď tu žijí i s dítětem.
Podobné myšlenky nemáte?
Mám vízum na rok, pak se plánuji vrátit. Zatím nepřemýšlím, že bych měl zůstávat. Ale kdo ví, co přinese budoucnost.
Poznal jste nějaké fotbalové zvyklosti, které byly přinejmenším překvapující?
Některé věci jsou tu dost jiné. Po zápase se třeba jde na jídlo. Účastní se oba týmy, dokonce i rozhodčí. Přijdou i lidé z klubu, oba trenéři řeknou pár vět k zápasu. Vyhlásí se nejlepší hráč. Nevím, jestli to takhle má každý klub. Ale u nás to tak funguje.
Takže se na hřišti porafáte a pak se spolu nadlábnete?
Emoce jsou tu brány trochu jinak. Česko je o dost emotivnější, tady je vše uvolněnější. Zápasy tu, vlastně oproti celé Evropě, nejsou tak vyhrocené. V Česku se někdo strká na hřišti prakticky pokaždé, tady k tomu dojde tak jednou za dvacet zápasů. Když v Česku někdo někoho sestřelí, všichni se seběhnou. Tady třeba dva lidé zakřičí, to je všechno. Jen se ozve třeba některý ze starších hráčů. Přitom vztah k fotbalu tu lidé mají. Vlastně ani nevím, proč to tak je.
A nějaké mimofotbalové bizárky?
Jedí tady koně! (vypálí) Ale to je asi spíš věc ostrovanů, z Fidži, ze Samoy. Jinak… (zamyslí se) S angličtinou nemám problém, dorozumím se úplně v pohodě. Ale když jsem tu byl před dvěma lety, nějak jsme se nepochopili s kadeřníkem. Tak jsem se šel ostříhat a půl roku tu byl omylem na skinheada. (smích)
Co se týče srovnání s českou třetí ligou, jak na vás novozélandská první působí?
ČFL je daleko náročnější ve smyslu běhání a fyzična. Výrazně soubojovější. Hodně kluků tam prošlo ligovými týmy, řeší se taktika. Naopak tady se všichni snaží hrát fotbal. Balon většinou nelétá jen vzduchem, naopak. Je to tu, dodávám že většinou, samá konstruktivní rozehrávka až od gólmana.
Michal Douděra (číslo 7) napřahuje ke střele levačkou.
Obě soutěže jsou si ale podobné v tom, že jsou poloprofesionální, že?
Ano, mám k fotbalu i civilní zaměstnání. Kvůli vízům musím pracovat pro klub, takže trénuji děti a mám je i na tělocvik ve škole.
Tělocvik s prvoligovým fotbalistou musí být pro školáky slušný zážitek.
Je to znát, že nás berou. Myslí si, že jsme stoprocentní, plnohodnotní profíci. (smích) Třeba mistrovství světa klubů, zápas proti Bayernu. To byla obrovská událost, děti to sledovaly. Takže moc dobře vědí, co jsme zač.
Nemrzí vás zpětně, že jste MS klubů o pár měsíců minul?
Nijak extra jsem nad tím nepřemýšlel, ale kluci občas vyprávějí. Že s Bayernem byli úplně bez šance a byli rádi, když dostali na chvíli balon na jejich půlku. Vůbec se to nedalo, jsou úplně jinde. Ale lidsky byli perfektní. Kluci tu mají vystavené fotky s hráči, jejich dresy. Vyměnili si s nimi vše, co šlo. A třeba (Ángel) Di María z Benfiky na ně dokonce i počkal s dresem po zápase.
Nechybí člověku česká kabina? Musí jít o úplně jiný svět.
Pozor, tady je také moc dobrá parta. Ale fakt je, že jiná. Říká se, že česká kabina je specifická a můžu to potvrdit. Humor tu není tak drsný. Třeba na Admiře byla parta úplně skvělá, s kluky jsem dodnes v kontaktu. Nedá se to srovnat.
Zkušenost z Nového Zélandu byste každopádně doporučil?
Stoprocentně. Člověk je úplně sám, pozná úplně jiný kout světa. Ani to není stoprocentně o fotbale, je to jen plusový bod. Mám obří štěstí, že ho tu můžu hrát. Že jsem narazil na skvělé lidi, kteří mi pomohli. Díky tomu se mi to tu hned poznává lépe.
Narážíte na vašeho kouče?
On mě u sebe nechal i pár dní bydlet, udělal pro mě maximum. I lidé z klubu byli moc vstřícní, zařídili mi spoustu věcí. Trenér Mozr dělal v Česku asistenta ve Vlašimi, dodělal profilicenci. Řekl bych, že má potenciál. Tréninky jsou super. Má to hlavu a patu. Doufám, že podobně spokojený je i on se mnou.
