Článek
Noví hráči, kteří do Třince přicházejí, vždy vyprávějí, jak na ně hned dýchla vítězná aura. Platí to i u vás?
Stoprocentně. Jde to cítit z celé organizace, ze všech hráčů, trenérů. Musím říct, že to na mě dýchlo hned, jak jsem přišel. Dám příklad – zrovna jdu z tréninku, kde jsme cvičili přesilovky. Byli jsme rozděleni na dvě party a hráli mezi sebou. Řešilo se už na ledě, co jak udělat, abychom minisouboj mezi sebou vyhráli. Když jsme pak přišli do kabiny, myslel jsem si, že bude konec, ale okamžitě jsme si pustili video, rozebírali, jak to ubránit, proč jsme tady dostali gól, proč tam ho nedali. Každý se chce zlepšovat na denní bázi, hledají se detaily, které ve výsledku hokej rozhodují. A to mě překvapilo. Nebo spíš nepřekvapilo, protože jsem věděl, že za úspěchem něco musí být. A poznávám, že tohle je faktor, který k tomu stoprocentně dopomáhá.
Prý to ale vychází z nastavení hráčů, nikoliv že by trenéři byli nesnesitelní pedanti.
Ano. Na každém tréninku jsou všichni extrémně soutěživí, každý chce vyhrát. Jsme třeba v rohu 2 na 2, ani se při cvičení nestřílí na bránu, ale stejně si chce každý urvat puk pro sebe. Je tam obrovská soutěživost. To si myslím, že ve výsledku posílá jednotlivce dopředu, protože nemůžu přijít na trénink a trénovat na 90 procent. To nejde. Nechcete klukům zkazit trénink, že třeba uděláte chybu a dostanete po ní gól. A taky je tady obrovská konkurence, takže i ta vás furt posouvá dopředu.
Jste po tréninku vyšťavenější, než jste byl v Mladé Boleslavi?
Těžko posoudit. V létě jsem chodil domů zbouchaný, ale to si myslím, že bylo i loni. Hlavně se jede kondice na ledě, máte hodně zápasů, hrajete na tři lajny. Beci jsou víc zvyklí, ale pro útočníky to bylo náročnější. Po zápasech jsme byli dost unavení, zvlášť když byly dva v týdnu. A co se týče detailů, hlava byla trošku víc zavařenější.
V Třinci už je s vámi rodina. Usídlil jste se na menší vesnici, kde bydlí další spoluhráči. Vytváří to tu pověstnou ocelářskou La Familii?
Ano. Aby všechno mohlo fungovat, tak hráči spolu musí trávit čas, aby se víc poznali. To pak utvoří jádro v kabině. Jak nás bydlí víc kluků naráz, tak je to super skrz děti, vidíme se i mimo hokej. Můžeme si promluvit o něčem jiném než o hokeji. Pořád se poznáváme, což je taky důležité. Klub funguje na rodinné bázi, což pak stmelí partu.
A k tomu klub nabízí skvělé tréninkové zázemí, že?
Lepší jsem neviděl! Kde jsem v Česku byl, tak v Třinci je to úplně odskočené. Člověk má všechno na to, aby do tréninku další den zregeneroval a byl stoprocentní.
Ceníte si pak toho, že si vás Oceláři vybrali?
Ano. Musím říct, že jsem strašně rád, že to takhle dopadlo. Že na mě ukázali, vybrali si mě. A teď mi nezbývá nic jiného, než jim to oplatit. I v hlavě mi to pomohlo, člověk musí zabrat, ještě víc makat a zlepšovat se. Máme sedm obránců a všichni jsou na top úrovni, hráli nebo hrají v reprezentaci. Určitě to byl ode mě výstup z komfortní zóny. Věděl jsem, že to bude těžké, což poznávám. Jsou od nás velká očekávání, to se mi líbí. Doufám, že budeme plnit, co máme, a vyhrávat a dostaneme se co nejdál v play off. A splním si sen…
... vyhrát titul.
Chybí mi. Jednou jsme byli blízko. Když jsem byl ještě v Liberci, prohráli jsme finále proti Brnu. Když jsem se dostal do Třince, tak samozřejmě mám nejvyšší cíle. Chtěl bych ten pohár vyhrát, je to důvod, proč to děláme. I kvůli tomu jsem si vybral Oceláře, je tady jedna z největších šancí to dokázat.
Domov máte u Liberce, musel jste s rodinou přesun hodně probírat?
Samozřejmě. Už to není jako bez dětí. Malý má povinnou školku, chodil do ní už v Liberci, měl tam nějaké kamarády. Teď jsou ve věku, kdy jim to moc nevysvětlíte. Když jsme přijeli do Třince, tak mi řekl, že super výlet, ale kdy už pojedeme domů. Trošku jsme s tím bojovali, nicméně hrozně pomohlo, že jsme s kluky na blízku a každý už má děti. Jakmile děti poznají nové kamarády, tak zapomenou, že naše zázemí je někde jinde.
