Český hokejový talent ve vteřině přišel o kariéru. Spadl jsem na dno, přiznává

Doteď netuším, mám absolutní okno. Ale byla to vteřina, která mi obrátila život vzhůru nohama, úplně naruby. Probudil jsem se až druhý den večer v nemocnici. Byl to pořádný šok. Do té doby jsem měl pocit životní jistoty a najednou jsem vůbec nevěděl, co se mnou bude.

Utrpěl jsem mnohočetné otevřené zlomeniny horní a dolní končetiny. A nejen to. Svůj zdravotní stav do detailu rozebírat nechci, ale v první chvíli jsem bojoval o život. Podle toho, co se ke mně dostalo, jsem měl velké štěstí v neštěstí, že se spousta lidí po autonehodě zachovala příkladně. Pomohli mi, rychle zavolali záchranku a vlastně mi tím asi zachránili život.

Přes dva měsíce. Absolvoval jsem celkem pět operací, z toho jednu neurochirurgickou. Doktorům ve Fakultní nemocnici v Plzni patří obrovský dík, zejména Petru Váchalovi a Pavlu Korpovi. I přes ta obrovská zranění mě dali dohromady. Omezení budu mít do konce života, ale říkám si, že co mě nezabije, to mě posílí.

Rozhodně. Na začátku jsem měl co dělat, aby mě to psychicky nepoložilo. Neskutečně mě podržela rodina, přítelkyně, kamarádi i lidi z klubu. Chodili za mnou každý den. Jsem jim nesmírně vděčný. Drželi mě nad vodou a dodávali mi motivaci bojovat. Mluvím tu hlavně o sobě, ale vím, že ani pro ně to nebylo vůbec snadné. Já se snažil upínat k malým věcem. Nechtěl jsem se šťourat v minulosti, což ale bylo úplně nejtěžší. Kdybych řekl, že jsem se nekoukal zpátky, lhal bych. Člověk má vždycky v hlavě myšlenku, co se stalo a proč. Co jsem udělal špatně. Ale situaci si fakt nepamatuju. A příčinu nikdo nezjistil.

Ano. Snažil jsem se dělat, co mi říkají doktoři, a nic neuspěchat. V hokeji jsem byl zvyklý, že všechno chci zkusit a dokázat co nejdřív. Ale léčba uspěchat nejde. Musel jsem být trpělivý. Měl jsem problém si nastavit nějaký cíl, protože jsem netušil, na čem jsem. Zvládnu se o sebe vůbec postarat? Vrátím se do normálního života? Budu ještě moct sportovat? Budu se moct vrátit na vrcholovou úroveň? Těch otázek bylo strašně moc.

Tři měsíce jsem strávil intenzivními rehabilitacemi v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, kde jsem měl taky špičkovou péči. Zkoušel jsem odhodit berle a zase se naučit normálně fungovat. Občas to šlo rychle, jenže pak se zase progres zastavil a vrátil jsem se o pár týdnů dozadu. Už jsem si myslel, že zvládnu běhat, ale pak jsem zjistil, že to nejde, a naopak jsem musel absolvovat další operaci. Z vrcholu zpátky na dno, psychicky to bylo extrémně náročné a fyzicky dost bolestivé.

Odnesl jsem si trvalé následky hybnosti ruky i nohy. Ve výsledku jsem dokázal mnohem míň, než jsem chtěl, ale vlastně jsem mohl dopadnout ještě o dost hůř, aspoň takové byly první prognózy. Rehabilitovat už musím celý život, abych mohl žít bez bolesti a aspoň rekreačně sportovat. To mě totiž strašně nabíjí. Nevím, co bych bez sportu dělal. Letos jsem si za Plzeň mohl zahrát aspoň fotbal v rámci letní přípravy.

Udělal jsem pro něj maximum. Byl jsem odhodlaný zase hrát. Jenže když jsem měl naskočit do letní přípravy, musel jsem na reoperaci, která mě zastavila na další půlrok. Moje tělo není stoprocentní a nikdy nebude. Na profesionální hokej už bych asi neměl. Musel jsem si uvědomit, že zdraví mám jenom jedno a vrcholový sport není všechno. Jasně, mohl jsem to ještě zkusit, třeba by se můj stav najednou zlepšil a vyšlo by to. Ale za to riziko mi to nestojí. Třeba bych vydržel rok a pak musel skončit. A třeba si zranění ještě zhoršil. Já jsem teď rád, že si můžu jít zaběhat, vyjet na kolo nebo si zahrát tenis.

Krátce po startu uplynulé sezony. Na začátku sezony jsem občas chodil s kluky na tréninky, když někdo vypadl. Pořád jsem měl v hlavě, že by se to třeba ještě mohlo povést. Čekal jsem, kdy se věci změní jako lusknutím prstů. Jenže takhle to bohužel nefunguje. Postupem času mi došlo, že zdraví má člověk opravdu jen jedno. A uvědomí si to až ve chvíli, kdy o něj přijde. Nebral jsem to tak, že tenhle boj vzdávám. Můžu se na sebe podívat do zrcadla, pro návrat jsem udělal všechno. Ale už jsem začal mít realističtější pohled. Došlo mi, že hokej není všechno a na vrcholovou úroveň už bych neměl.

Všichni tušili, že se to stane. Nikdo mi neřekl: „Tys to zabalil a ani jsi to nezkusil.“ Všichni mě podporovali, ale zároveň zmiňovali: „Jsi mladý, tak buď rád, jak to dopadlo a že se můžeš hýbat. Hokej není všechno.“ Právě tahle poslední věta pro mě byla strašně těžká pochopit, protože pro mě hokej byl vším. Odmalička jsem znal jenom hokej, nevěnoval jsem se pořádně ničemu jinému. Volný čas pro mě bylo skoro zakázané slovo. Netušil jsem, co mám dělat jiného.

Obětavost, cílevědomost, poctivost. Naučil mě pracovat s tlakem a vypořádat se s neúspěchem. Moje kariéra byla krásná, intenzivní, ale krátká. Tohle si ale musí uvědomit každý sportovec, že konec může přijít kdykoliv. A etapa po kariéře je daleko delší a náročnější.

Pro mě bylo naprosto zásadní, že jsem měl zadní vrátka. Nesmírně si toho vážím. Chci poděkovat klubu a speciálně majitelům Martinu Strakovi a Honzovi Šmuclerovi, že mi poskytli možnost zůstat v týmu, zůstat u hokeje. Baví mě odmalička a mrzelo by mě, kdybych z prostředí úplně odešel.

Žádný hráč nechce sledovat zápas z tribuny, vždycky bude radši na ledě. Na začátku mi na tribuně cukaly nohy a ruce, chtěl jsem naskočit. Pořád jsem se na hokej díval pohledem hráče, ale došlo mi, že to musím změnit. Je to naprosto jiná práce. Do té doby mě každý den zajímalo akorát to, jak se cítí moje tělo. Teď se zaměřuju na nové části hokeje. Naštěstí spolupráce s videokoučem Vojtou Tulačkou je super. Jsem rád, že mu můžu koukat pod ruce a učit se od něj.

Na starost máme zejména přípravu videí na jednotlivé soupeře. Překvapilo mě, jak velký je to časový žrout. Není to práce jenom na zimáku, často si ji vozíme domů a zpracováváme videa dlouhé hodiny. Při zápasech pak hlídáme možné trenérské výzvy. Je to opravdu náročné. Velkou výhodou je, že jsme na to dva. Jeden může celou dobu zkoumat hraniční situace, možné ofsajdy a přerušení hry, protože na to je v případě gólů dost málo času. Oproti svému kolegovi na to zatím oko příliš nemám. Ale tím, že nakoukávám stále víc a víc zápasů, si všímám čím dál větších detailů.

Je to tak, pomáhám také v marketingu. Nemám s tím žádné zkušenosti. Když jsem nastoupil, nevěděl jsem o tom takřka nic. Ale rozkoukávám se. Mám na starost zejména komunikaci s fanoušky i sponzory, koordinaci reklamních plnění pro partnery, pomáhám s obchodem a organizuji akce. Aktuálně se hlavně věnuji koordinaci Ligy mistrů. Je to hodně pestrá práce. Díky tomu mi trochu došlo, jak krásné bylo věnovat se jenom sportu. Odmakal jsem trénink, dojel jsem domů, regeneroval jsem a spal jsem. A měl jsem volné odpoledne. Teď to takhle nefunguje, je to pro mě trochu šok. Netušil jsem, kolik věcí se musí řešit za kulisami. Stále se učím, ale baví mě to moc.

Zkouším pomáhat s trénováním dětí na kempech a soustředěních. Rád bych si udělal i trenérskou licenci, ale zatím nedokážu říct, jestli je to správná cesta. Nevím, kde přesně se upíchnout. Chci teď mít co nejširší záběr, abych zjistil, co mě vlastně v životě baví. Zpětně jsem rád, že jsem se nevykašlal na školu a nedávno dostudoval tříletý bakalářský obor na pedagogické fakultě Západočeské univerzity se zaměřením na matematiku a geografii. Také univerzitě patří velký dík, že mi ve všem vyšla vstříc, i když jsem byl tak dlouho mimo. Teď plánuju pokračovat i na magistra. Ale stále poznávám, co mě baví. Jsem otevřený všemu.