Článek
Riga (Od našeho zpravodaje) - Jsou to ale teď pro Jordána dlouhé týdny. V přípravě na mistrovství světa je od samého počátku, tedy už přes měsíc. Přečkal všechny škrty a udržel se až do finální nominace. „Kdybych tady nechtěl být, nejdu do toho. Je to delší, ale já si vždycky chci říct, že jsem udělal maximum pro to, abych na šampionátu hrál. Od mládežnických kategorií rád reprezentuji a je to pro mě čest," popisuje Jordán.„Jako kluci jsme na mistrovství koukali. Když se vyhrávaly medaile, nakoplo vás to, že byste taky jednou chtěl stát na ledě s pohárem. Na naši generaci to mělo velký vliv."
Trenér Zábranský, který má na starost v reprezentaci beky, bezesporu hodně spoléhá na jeho zkušenost i defenzivní styl hry. V páru je tak s Jakubem Zbořilem, jenž je pro změnu ofenzivnějším typem obránce. Ovšem na počátku sezony nebylo jasné, zda se vůbec k národnímu týmu bude moct připojit. Sice se ho netýkalo svazové nařízení, které zakázalo hráčům z KHL reprezentovat, protože kontrakt podepsal ještě před invazí, jenže ruské kluby nectily reprezentační pauzy. A ani kouč Jalonen nechtěl hráče z východu povolávat.
Při absenci Romana Červenky byl Michal Jordán v závěrčném zápase na Českých hokejových hrách kapitánem a převzal trofej za třetí místo.
Pak ale Jordánovu rodinu zasáhla nehoda. Hokejistova manželka spadla z koně a kvůli svému zranění nemohla přijet do Ruska. Rodina potřebovala tátu po boku a tyto události umožnily Jordánovi najít v kontraktu klauzuli, díky které se mohl z ruského angažmá vyvázat a odejít do Švýcarska. „To s manželkou urychlilo konec v Rusku."
Zda ale bude v Rapperswilu pokračovat, je nejasné. Smlouvu nemá a čeká, co pro něj vyjedná agent. „Mám nějaký věk, zkušenosti a týmy ví, jestli jim do toho zapadnu," říká.
Preferuje zahraničí a především to, aby na další štaci byl společně s rodinou a jeho 14letý syn se tu mohl hokejově rozvíjet. Potatil se, byť i on je tak trochu hokejovým kočovníkem. „Není to pro něj lehké, musel měnit styl hry i nároky jsou v každé zemi jiné. Vždycky se s tím ale dobře popral a zapadl do týmu. Když vidím, jak se zlepšuje, jak ho to baví a rád chodí na tréninky, tak mi to dává důvod být jako rodina spolu," vysvětluje Jordán.
Občas se promění v rádce, byť s úsměvem přiznává, že syn se dostává do puberty, kdy „absolutně nechce slyšet můj názor a odsekne." „I dceru vedeme ke sportu, protože je důležité, aby poznali autoritu a měli sebekázeň. Podpoříme je v čemkoliv, ale základem je, jak studují."
Tak kam jejich kroky zamíří nyní?
