Článek
Esbjerg (od našeho zpravodaje) - Už před čtyřmi lety, když jako trenér koučoval profesionálky na newyorském Manhattanu, s ním vedení ženské reprezentace „koketovalo“ a zvažovalo jeho angažování. Nakonec dostala přednost Carla MacLeodová, která tým dovedla k prvním dvěma světovým medailím, než nastal dvouletý půst. A tak když se po neúspěšné olympiádě v Miláně hledal nový tým, jenž zase posune ženský hokej v Česku dál, byl Mocek klíčovou volbou. „Přišel ten správný čas, protože i já cítím, že jsem se v kariéře posunul a jsem připravený,“ říká v rozhovoru pro Sport.cz.
Roky žijete a trénujete v New Yorku. Jak začala tato mise?
Ve 22 letech jsem toužil zkusit něco nového, protože jsem už nechtěl hrát 1. či 2. ligu v Česku. Šel jsem na zkoušku do klubu, který byl ligu pod ECHL (ta je třetí nejvyšší) a sídlil v Brooklynu. Chytil jsem se tam, dali mi smlouvu a hrál jsem. Dokonce si mě na pár zápasů vytáhli do ECHL, pak jsem se vrátil a hrál asi sezonu a půl. Ta soutěž byla hrozná divočina a s hokejem to nemělo skoro nic společného.
Řezalo se to?
Ale šíleně! V každém týmu byli tak dva tři hráči, kteří měli nějaké hokejové dovednosti. Zbytek byli kluci, kteří je neměli, a pak tu byla ještě skupina borců, kteří měli… Řekněme, vytvářet na ledě chaos. I tak jsem pochopil, že už se mi nechce zpátky do Česka, abych se stal jedním z těch hráčů – a nemyslím to zle –, co bude hrát po všech možných koutech v Evropě. Naskytla se mi možnost trénovat přímo v New Yorku jeden mládežnický tým, a tak jsem se toho chytnul. Po pár letech jsem se přesunul k ženskému celku v profesionální soutěži, kde jsem strávil pět let, než soutěž přešla pod dnešní PWHL. Zkusil jsem si ještě Čínu a teď jsem tady.
New York vás jako mladíka uhranul?
Absolutně! Od prvního dne – a to nepřeháním – jsem se do New Yorku zamiloval. Miluji ho pořád a Manhattan je stále můj domov. Kdo ho nezažil, tak nepochopí, jak to město žije. Často mě lidi ptají, co mám na něm tak rád, a když pominu všechny sportovní a kulturní možnosti, tak pro mě je to strašně motivující město. Každý, kdo se tam přestěhuje, tvrdě pracuje, má nějakou vizi a chce něčeho dosáhnout. To mě strašně nabíjí.
Možná je i továrnou na sny. Byl i pro vás, když jste najednou na střídačce stál vedle Shanahana?
Jeho syn Jack byl dva roky v mém mančaftu a Brendon nám pomáhal. Ano, je to obrovské jméno a legenda hokeje, ale tím, jak se choval, jak vystupoval, tak vytvořil atmosféru, že bylo strašně přirozené ho mít vedle sebe. Byl v týmu na půl jako otec a na půl jako trenér, který dává rady a pomáhá. Ten první rok byl ještě šéfem disciplinárky NHL, později začal pracovat pro Toronto a já byl překvapený, jak pro nás obětoval svůj čas. Byl s námi na lavičce i trénincích. Vždycky jsem obdivoval jeho charakter, protože ať jsme přijeli na jakýkoliv malý zimák v New Jersey, na Long Islandu, tak ho lidi poznávali a on se s nimi trpělivě fotil, podepisoval a klábosil. Byl na ně moc příjemný.
Bylo vám 30, když přiletěla nabídka přesunout se jako trenér k ženám. Váhal jste, protože přece jen jste vyrůstal v Česku v době, kdy ženský hokej byl hodně v ústraní?
Znal jsem tu americkou ligu, hodně se o ní mluvilo, protože přece jen americké a kanadské výběry pravidelně vozí medaile z olympiád. Pro mě jako trenéra to byl profesní posun, krok dál. V lize působily hráčky z reprezentací, univerzitních soutěží i pár Češek. Ovšem jak trénovat ženský hokej, jsem moc nevěděl. Musel jsem si udělat domácí úkol, zjistit pár věcí, ale moc vás to nepřipraví na realitu. Protože zažíváte věci, na které nejste z mužského hokeje zvyklí. A to se stává dodnes, že mě některé věci překvapí. Hráčky chtějí znát věci víc do detailů, na což jsem si zvykal a učil se za pochodu.
Tvrdost Kristýny Kaltounkové.
Musíte se ženami mluvit jinak?
Ano. I v mužském hokeji se to s nastupující generací mění. Nicméně u chlapů je to tak, že dáte hráči pokyn, zpětnou vazbu, on to vezme, mlčí a jde se dál. U žen je to víc o komunikaci. Hráčky se nebojí zeptat, proč se některé věci dějí. Proč nejsou v sestavě, ptají se na systém a musíte s nimi mluvit jinak.
V Americe bylo několik pokusů o profesionální hokejovou soutěž žen, ale zdá se, že se uchytila až teď PWHL, která se už rozšířila na 12 týmů. Proč to trvalo tak dlouho?
Ženský hokej potřeboval určitě ještě víc výsledků, aby se zviditelnil. I ostatní sporty pomohly, obzvlášť basketbal, který je v Americe hodně populární. Šlo o načasování a naleznutí silného investora, protože v soutěži, kterou jsem v New Yorku trénoval, se to lepilo sezonu po sezoně. Nemohl se tvořit dlouhodobý plán, což byl velký problém pro týmy i ligu. My jsme po každé sezoně čekali pár měsíců, co se bude dít. Teď přišel silný investor Mark Walter (spoluvlastní třeba baseballový tým LA Dodgers, fotbalovou Chelsea a zatím i basketbalové Lakers), a tak peníze nejsou problém. Každý rok sice ještě prodělávají miliony, ale pro ně je to investice do budoucna, která se vrátí.
Cílí ženský hokej na jiný trh?
Ve staré lize jsme cílili na rodiny s dětmi, na LGBT+ komunitu. PWHL se sice taky soustředí na tyto skupiny, ale není to už úplné dogma. Chtějí být ligou pro všechny. Vyjma Hamiltonu všech dalších 11 klubů sídlí ve městech, kde je i NHL. Trošičku s ní soupeří, ale zároveň chtějí vytvořit něco, co je dostupnější, protože lístky nejsou tak drahé jako na NHL. Je to rodinné, přátelštější. I pro Česko je to inspirace.
V čem?
Jako šéftrenér chci ženský hokej posunout nejen sportovně, ale i co se týká produktu celkově. Neznám všechny detaily marketingových oddělení v extralize, ale NHL se teď hodně soustředí na ženské fanynky, a proto podporují ženský hokej a spolupracují s ženskými týmy. To tady v Česku dělá málokdo. Je to potenciál, který může extralize přinést ještě více diváků.
Než se budeme bavit o budoucnosti tuzemského ženského hokeje, řekněte mi něco o vašem angažmá v Číně. Bylo to jiné kulturní prostředí?
To je slabý výraz. Já jsem si vždycky chtěl vyzkoušet život v Asii, a když poprvé hrál čínský tým KHL, říkal jsem, že to musí být skvělé. Pak přišla i šance pro mě, zajímala mě, přičemž trenér přede mnou byl Brian Idalski (současný kouč ženské reprezentace). Dal mi spoustu informací, jak by to mohlo fungovat, ale úplně mě připravit nemohl. Byl to kulturní šok po všech stránkách – ať už jídlo, jak funguje doprava v metru… Město, kde jsem žil, bylo sice kvůli spoustě technologických firem multikulturní, ale já bydlel v části, kde jsem byl jediný běloch. Takže jsem šel po ulici – teď nepřeháním – a lidi si mě fotili. Byl to naplňující zážitek, ale mentálně to bylo strašně těžké, že jsem si po čtyřech měsících řekl: „O.K., už toho bylo dost.“
Už roky se divím, že se Čína hokej nenaučila. Že navzdory počtu obyvatel a snahám se jí to nedaří. Proč?
Není to tím, že by na hokej neměli buňky. Ale nemají správný trénink, dobré trenéry a konkurenci. Stejnou otázku jako vy jsem si rovněž pokládal, protože jsem byl překvapený, kolik tam mají mladých hráčů a hráček a taky kolik zimních stadionů. Když pak ale vidíte, jak mládež trénuje, jak jsou tréninky vedeny a jak trenéři fungují, tak naleznete odpověď. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Oni vyprodukují talenty, ale je to jeden ze sta. Potenciál určitě mají, protože bruslařsky jsou na tom výborně. Jenže jim strašně chybí hokejové IQ a myšlení, a tak potřebují ještě víc zahraničních trenérů.
Teď jste zase v Česku. Co rozhodlo pro návrat?
Ten správný čas. Už před čtyřmi lety, než tým převzala Carla, jsem byl v kontaktu s Terezou Sadilovou (generální manažerkou reprezentace), měl jsem s ní několik hovorů a oceňoval, jak byla transparentní a férová, protože mi říkala, že se s Carlou baví a preferují ji. Já byl poctěný a nadšený, že jsem v tom výběru vůbec byl, ale postupem času jsem zjistil, že na to ještě nejsem připravený. Teď když přišla další nabídka, tak vím, že jsem se v kariéře posunul a už je správný čas, abych se mohl stát šéftrenérem ženského hokeje a asistentem u áčka.
Jak jste vnímal vývoj ženského hokeje v Česku? Protože po olympiádě v Pekingu přišla euforie, pak i první medaile, ale poslední roky se na úspěch čeká.
Tomáš (trenér Pacina, který vedl tým v Pekingu) nastavil hodně věcí dobře, přinesl řád, profesionalismus a z toho tým těžil pár následujících let. Směr dolů, který byl poslední dva roky, bych neviděl dramaticky. Týmy jako Finsko a Švédsko přebudovávaly týmy a kulminovalo to poslední dva roky. Do toho se přidalo Švýcarsko, které hraje hodně dobře. Pořád jsme ale součástí toho mixu a vždy záleží, komu sezona aktuálně vyjde a kdo má hráčky ve formě. Ale bylo vidět, že po posledních dvou sezonách český tým potřeboval nějaký nový náboj, energii, což doufám, přinášíme.
Co je váš hlavní cíl pro rozvoj ženského hokeje?
Máme dívčí ligu kategorie U16, což je správný základ. Ale je před námi další spousta práce, protože chceme hráčkám vytvořit prostředí, aby mohly v Česku zůstat a rozvíjet se dál. Po U16 musí být další krok, ne aby před extraligou bylo vzduchoprázdno. Už máme nějaké myšlenky, obrysy a já doufám, že od příští sezony bychom mohli něco takového spustit. Můžeme vytvořit něco, co v Evropě ještě není. A vyslali bychom tak hráčkám signál, že to, co hledají ve Švédsku a Severní Americe, máme doma.
Že by se třeba juniorky koncentrovaly do jednoho silného týmu?
Nechci zacházet úplně do detailů, ale nebyl by to určitě jeden tým. Bylo by jich víc. Inspirujeme se Amerikou, jak fungují jejich středoškolské a univerzitní soutěže i akademie. To je směr.
Zároveň ale často od hokejistek slýchám, jak moc jim dalo, že hrály do 13-14 let mezi kluky. Má smysl dělat speciální dívčí týmy už od nejmladších kategorií?
Na té věkově nejnižší kategorii to potřeba není, ale zlom by měl přijít dřív než teď. V Americe do deseti, dvanácti hrají holky a kluci dohromady, pak se to láme a kategorie U14 je už ta, kde hrají holky jen spolu. Já vždycky poslouchám o té výhodě hraní s kluky, ale Američanky a Kanaďanky s nimi taky nehrají a jsou to nejlepší týmy světa. Musíme nastavit systém, aby od 12 let hrály holky proti sobě. Do té doby je to v pohodě. My třeba máme několik holek, které musí hrát za chlapecké týmy v U18, ale tam mají omezené příležitosti, protože nechodí na přesilovky, oslabení, nehrají poslední tři minuty zápasu.
