Brečela jsem mamce do telefonu, přiznává opora reprezentace o prvních dnech v USA

Už za necelý týden vypukne mistrovství světa žen. Je pravda, že si na velkých akcích sbíráte puky na památku?

Přesně tak, stále v tom pokračuju. Začala jsem v roce 2010 na mistrovství světa do 18 let v Chicagu. Z osmnáctek mám tři puky, s áčkem sbírám od roku 2011. Letos snad doplním další ze šampionátu v USA. Ještě mám teda z olympiády a z úspěšné kvalifikace, kterou jsme hrály v Chomutově. Všechny je mám hezky vyskládané a popsané v Česku na skříni.

Díváte se na ně často?

Ano, ráda vzpomínám na mistrovství světa, kde už jsem všude byla. A kdo chce, tomu je ráda ukážu.

Co vás ke sbírání přimělo?

Popravdě už ani nevím. Spíš to napadlo mé rodiče, kteří se mnou byli na mém prvním mistrovství světa do 18 let v Chicagu v roce 2010. Od té doby se to stalo tradicí a mám puk z každého světového šampionátu a olympiády.

Mistrovství světa letos hostí Utica v USA. Jak se těšíte?

Těším se moc, je to vždycky čest a pocta představit se za Českou republiku na největší akci reprezentační sezony. Očekávaní máme velká, chceme opět přivézt medaile.

Vy zámořský styl hokeje znáte, do USA jste odcházela v šestnácti letech. Jaká to pro vás byla škola?

Taková škola života. (směje se) Jsem ráda, že jsem se v patnácti rozhodla jít studovat střední školu do Států. Nevrátila bych to, a kdybych dostala zase na výběr, rozhodla bych se stejně. Moc ráda na tuhle etapu vzpomínám, i když začátky nebyly jednoduché. Anglicky jsem neuměla. Pamatuju si, že jsem po dvou měsících volala mamce s brekem, že chci jet domů. Jsem moc ráda, že jsem vydržela, vystudovala střední školu a univerzitu. A už tam nějaký pátek žiju.

Berete tedy USA jako druhý domov?

Víceméně. V Americe už jsem deset let a mám to tam ráda. Ale doma je doma a já si moc užívám čas v Česku, vracím se sem za rodinou a trávím zde léto.

Jak se vlastně žije v Minnesotě?

Bydlím tam už druhým rokem a moc se mi libí. Minnesota je hokejový stát a každý v ní žije hokejem. Ať už je to jakákoliv kategorie holek či kluků. Zápasy NHL jsou stále vyprodané a na naše utkání chodí až 10 tisíc lidí. Ale lidé hodně podporují také jiné sporty, jako baseball, americký fotbal a fotbal. Celkově jsou v Minnesotě lidé vstřícní a milí. I počasí je krásné v každém ročním období.

Není v zimě moc chladno?

Letos tady byla zima celkem mírná, v podstatě jak v Česku, ale v loni jsem zažila krásnou zimu. Bylo dvacet pod nulou, možná ještě víc, a hodně sněhu.

Vloni jste se dostala do Minnesoty a letos za ní díky draftu nastupujete v rámci PWHL. Co říkáte na novou soutěž?

Zatím je vše neuvěřitelné a moc si to užívám. Je to skutečně profesionální liga se vším, ať už se jedná o přípravu na ledě, nebo mimo něj. Organizátorům se povedlo rozjet marketing. Na to, že se soutěž rozjela teprve v lednu, chodí na ni spousta fanoušků.

Minnesota minulou sezonu spadala pod PHL, která s příchodem nové soutěže zanikla. V čem vnímáte největší rozdíl

I vloni byla liga fajn. Taky se organizátoři snažili, aby byla profesionální. Asi největší rozdíl vidím v marketingu a propagaci. PWHL se dostává do většího povědomí a je více finančně podporovaná. Dřív to tak nebylo.

V soutěži PWHL nepadá moc branek. Čím to je?

Každý soupeř je velmi kvalitní, vyhrát může kdokoliv. Je to jako hra ve čtvrtfinále, nenecháváte nikomu ani centimetr navíc. Je opravdu těžké dát gól, brankářky jsou výborné.

Jaká je vaše role v týmu?

Primárně být útočným a neúnavným hráčem, co odvádí tu tvrdou černou a stoprocentní práci během celého zápasu. Pak samozřejmě podporovat útok a nebát se střílet. Tahle role mi sedí, a i bych se jako hráčka takto sama popsala. Snažím se pomoci týmu, co to nejvíce jde.

V týmu jste jediná Češka. Nechybí vám rodná řeč?

Pro mě už je to normální. Jsem už v Americe dlouho, a i v minulých týmech jsem byla taky vždy jediná. V kontaktu jsem pořád jak s rodinou, tak i se svými kamarády, takže mi to ani nevadí.

Mimo hráčskou kariéru působíte jako asistentka trenérky u univerzitního týmu. Jak to zvládáte?

Věnuji se tomu ve svém volném čase. Když můžu, chodím trénovat hokejistky na univerzitu Hamline. Díky tomu, že nadále bydlím ve stejném městě, jsem u toho mohla zůstat. V družstvu je hlavní trenérka a ještě jedna asistentka, které to mají jako práci. Se svým týmem v lize trénujeme přes den, univerzita má tréninky odpoledne, časově se to zvládnout dá. Tahle role mi pomáhá, je to najednou jiný pohled na hokej i hru. Člověk si uvědomí rozdíl mezi stáním na ledě a na střídačce.

V čem konkrétně změnila tahle role váš pohled na hru?

Vnímám rozdíly v detailech hry i v pozici na ledě. Přece jen pohled trenéra ze střídačky je trošku jiný než ten můj, když jsem na ledě a tu práci mám odvádět já. Musím se rozhodnout rychle v daném okamžiku, na který mám ani ne vteřinu.

Co vás k trenéřině přivedlo?

Ráda bych zůstala u hokeje i po konci kariéry a chtěla jsem si zkusit trénování. Dostala jsem tuhle příležitost a ráda jsem ji využila.

Lákalo by vás jednou trénovat třeba českou reprezentaci žen?

Třeba jo, jestli by někdy byla příležitost. (směje se) Dokud to půjde, chci ještě hrát, ale uvidím, co bude. Ale určitě se chci nadále v téhle roli rozvíjet.