Kluci udělali správný tým, byla radost je trénovat, pochvaluje si Augusta

Göteborg (od našeho zpravodaje) – Jako nástupce úspěšného trenéra Radima Rulíka neměl snadnou pozici, při své první štaci jako hlavní kouč české dvacítky však uspěl. A díky comebacku proti Finsku slaví zisk cenného kovu.

Byl dostatek času. Jako trenéři jsme pracovali na tom, abychom hráče povzbudili. Po druhé třetině jsme jim říkali, že mimo naši kabinu není moc lidí, kteří by věřili, že se to dá zvrátit. My s Robertem Reichelem, protože s tím máme vlastní zkušenosti, jsme věděli, že Finové v tomhle můžou být labilní. Mají takovou mentalitu. Cítil jsem, že by se to mohlo povést.

Je neskutečný, táhnul přesilovky a rozhodl zápas. I na střídačce byl fantastický a nabudil ostatní. Z lídrů i ostatních hráčů jsem cítil, že to nezabalili. To je to nejvíc, co od nich můžete chtít. V závěru jsme měli i štěstí. Ale kdyby to kluci neodmakali, štěstí by se k nim nikdy čelem neotočilo. Jsem na ně hrdý.

Rozhodně. Kluci udělali tým. A to není samozřejmost. Drželi spolu od prvního zápasu, i když se nepovedl. Zkušení hráči si pak vzali slovo. Tým táhli správní lídři, ostatní se přidali. Moc jim gratuluju, respektuju je. Na rovinu říkám, že jsme jenom nechválili. Hráči si během turnaje od nás něco vyslechli. Ale byla pro mě radost za nimi stát na střídačce a trénovat je.

Úspěch je vždycky hráčů. Cítím ale spokojenost, že práce, kterou jsme do toho dali s realizačním týmem, přinesla ovoce. Když se hráči radují, je to ta největší odměna za vaši práci. To je na tom to nejhezčí. Pro mě je krásné, že se se mnou může radovat i celá moje hokejová rodina. Pro mě je to doba bronzová. Pro všechny je to skvělý odrazový můstek. Věřím, že jsme potěšili spoustu fanoušků.

Ale teď si myslím, že je to medaile, na kterou bude hodně lidí vzpomínat. Já si vždycky dělám srandu, že jsme s Robertem Reichlem v roce 1992 vyhráli bronz, ale on si nepamatuje, že jsem s ním byl tehdy v týmu. Věřím, že tentokrát si mě Alby pamatovat bude. (směje se)

Poděkoval jsem jim za tenhle nezapomenutelný zážitek. Věřím, že i kluci si ho budou dlouho pamatovat. Dokud nevyhrají nějakou velkou, zlatou medaili. Jenom mě mrzí, že tady s námi nemůžou být zranění Robin Sapoušek s Adamem Jiříčkem. Měl jsem štěstí, že jsem s nimi mluvil aspoň po zápase po telefonu. Padla samozřejmě klasická hláška: „My vám ty medaile přivezeme!“