Článek
Základní cíl jste sice splnily a těsnou výhrou nad Slovenskem postoupily do hlavní fáze turnaje. Čekala jste ale lepší výkony a výsledky?
Rozhodně, tým má určitě na víc. I když se to na hřišti nemusí zdát, cítím obrovskou chuť bojovat. Dala bych ruku do ohně za to, že jsme nic nevypustily a daly do všech zápasů maximum. Něco se ale nedaří.
Dokážete to pojmenovat?
Ani v jednom utkání se nesešel výkon obrany a útoku. Vždy funguje maximálně jedno z toho. Zaostáváme také fyzicky, což bylo znát hlavně proti Němkám, Dánkám a Maďarkám. Příčiny si vždy rozebereme, ale zlepšení se nekoná.
Jak těžké je zlepšovat výkon během šampionátu, když je mezi zápasy vždy jediný den volna?
Je to málo, šílený kolotoč. Potřebovaly bychom, aby den měl aspoň 30 hodin. Snažíme se utkání vždy rychle uzavřít a zhodnotit si, co bylo špatně, ale i vypíchnout pozitiva. Času není moc, je to však pro všechny stejné.
V pátek proti Dánsku jste vstřelily jen čtrnáct gólů, což je nejhorší český výkon na vrcholné akci. Jak se dá z drtivé porážky 14:29 oklepat?
Tušily jsme, že moc šancí na úspěch není. Ale dát pět gólů za druhý poločas, to je hrozivé... Moc mě mrzí, že jsme se podepsaly pod takový rekord. Ovšem výsledek je opravdu krutý. První poločas jsme odehrály nadstandardně. Ani si neuvědomuju, kdy nastal ve druhé půli zlom. Možná jsem naivní, ale neměly jsme prohrát takovým rozdílem. Každopádně takový zápas se mi hází za hlavu snáz než středeční duel s Koreou, který jsem kousala hodně špatně.
Mrzí prohra 26:32 s Koreou více, protože se soupeř dal porazit?
Přesně tak. Týmu jsem neskutečně věřila. Cítila jsem, že půjdeme za výhrou. To bychom ale nesměly hrát jen jeden poločas. Bohužel jsme se dlouho adaptovaly na specifický asijský styl a ujel nám vlak.
Z tribuny to zejména v tomto zápase vypadalo, že vám vůbec nefungovala spolupráce s obranou. Hráčky vám vůbec nepomohly blokováním korejských střel a vy jste musela pokaždé tipovat stranu.
Asi máte pravdu. Celkově naše defenziva na turnaji drhne. Snažím se dělat maximum, ale jsou zápasy, kdy pomoc potřebuju. Je skoro nemožné chytit se jen na sedmičkách nebo rychlých útocích.
Povedlo se vám po březnovém zranění, kdy jste si po nárazu do tyčky zlomila klíční kost a zápěstí, vrátit do ideální formy?
Ještě asi ne. Za poslední rok se mi toho stalo ve sportovním, zdravotním i osobním životě hodně. Zranění přišlo v nejhorší možné době. Byla jsem na prosincovém mistrovství Evropy i po něm ve skvělé formě. Tříměsíční výpadek je však znát. Pořád to nejsem já.
Takže se svými výkony na šampionátu úplně spokojená nejste?
V některých zápasech to mohlo být lepší. Po pár utkáních jsem šla spát s pocitem, že přece nemůžu chytit všechno. I když bych si to hrozně přála. Nejradši bych nedostala ani gól, ale to jsem si vybrala špatný sport. Rozhodně bych svoje zákroky vyměnila za to, abychom hrály důstojnější roli. Pro tým bych udělala maximum pokaždé, teď to bohužel nestačí. Není mi z toho do smíchu.
Co stojí za herním propadem českého týmu?
Tuhle otázku si kladu od začátku šampionátu. Vždyť ještě před rokem na mistrovství Evropy jsme trápily největší favority jako Rusko, Švédsko a Španělsko. Proč jsme tady dostaly klepec jako minižákyně? Nevím. Kdybych znala odpověď, naše výsledky vypadají jinak.
Týmu chybí na turnaji zkušené spojky jako Korešová, Maňáková nebo Kvášová. Prostor tak dostávají mladší hráčky, pro mnohé je to první zkušenost na velké akci. Nemůže to být jeden z faktorů?
Asi trochu platíme daň za mládí a nezkušenost. Ale mladé holky bych rozhodně nic nesváděla, zaslouží si absolutorium. Nemají to vůbec jednoduché. Ještě se potřebují na mezinárodní scéně obouchat. Z Veroniky Mikuláškové nebo Julči Frankové za rok nebo dva určitě mohou být vůdčí osobností týmu.
Ukazuje se, že hráčky z česko-slovenské soutěže nejsou připraveny na světovou úroveň?
Nechci střílet do vlastních řad, ale z pozorování vidím, že kvalita ligy šla dolů. Holky by potřebovaly hrát na vyšší úrovni. Proto většina z nich odchází do zahraničí.
Mimo Česko působíte čtvrtým rokem i vy. Po třech sezonách ve švédském Kristianstadu jste v létě přestoupila do francouzského Dijonu. Jaká je tamní liga?
Ohromně kvalitní a těžká. Navíc jsem nově úplný profesionál, což se ještě učím. Ve Švédsku jsem si přivydělávala vytvářením map.
Proč zrovna taková práce?
Nemusela jsem někde osm hodin stát. Navíc to bylo jen na tříčtvrteční úvazek a vždy jsem u práce dokázala vypnout, pročistit si hlavu od házené.
Jaké to tedy je živit se nyní pouze sportem?
Poznala jsem na sobě, že tenhle život není pro mě. Dlouhodobě si život jen s balonem představit nedokážu. Potřebuju dělat i něco dalšího, jinak mě z házené klepne.
Co tedy nyní budete dělat?
Smlouvu ve Francii mám i na příští rok, ale pokusím se ji rozvázat. Bojím se, že už bych se v Dijonu jen trápila. Chci se vrátit zpátky do Česka. Táhne mě domů rodina, navíc se mi i něco stalo v osobním životě, jak jsem zmiňovala. Já prostě nedokážu žít jen házenou. Už mi není dvacet a moje motivace se taky vytrácí. Láká mě normální život. Jít do práce, na trénink a o víkendu hrát zápas.
Nelitujete tedy trochu přestupu do Dijonu?
To vůbec, jsem za rozhodnutí vděčná. Litovala bych, kdybych si nikdy život profesionálního sportovce nezkusila. Po zmiňovaném evropském šampionátu se o mě strhla mela, tak jsem si říkala, že toho musím využít. Házenou jsem začala hrát s tím, že bych si jednou ráda zkusila působení ve Francii. Dokonce jsem si kvůli tomu vzala francouzštinu na gymplu.
Pamatovala jste si z jazyku něco?
Učila jsem se mnoho let, ale je to až ostuda, skoro všechno jsem zapomněla. Ve Francii si však na svém jazyku zakládají, takže mě to donutilo se rozpomenout. Zaprášené šuplíky v hlavě se otevřely a dorozumět se dokážu.
Jestli se tedy vrátíte příští rok do Česka a nebudete házené věnovat sto procent, bude asi těžké se udržet v reprezentaci. Tam ještě nemáte nějaké nesplněné sny?
Samozřejmě, že jsem snila výš. Reprezentovat je pro mě čest. Užívám si každý den a každou minutu, být brankářská jednička v národním týmu je pro mě vrchol kariéry. Osobně jsem si ještě chtěla zahrát Ligu mistrů nebo se kvalifikovat na olympijské hry. A s Českem jsem toužila po medaili z vrcholné akce. To nám asi letos neklapne (hořký smích).
