Hlavní obsah

Hrát bych ještě vydržel, ale roli hrála i ješitnost, říká Štokr o konci veleúspěšné kariéry

Hynek PreislerSport.czPrávo

Od konce kariéry ho zrazovali v liberecké Dukle a zájem o služby jednoho z nejúspěšnějších českých volejbalistů projevily i další české kluby. Univerzál Jan Štokr se ovšem zviklat nenechal a bohatou kariéru uzavřel. „Už byl ten správný čas, abych tuhle sportovní etapu ukončil," říká vítěz Ligy mistrů z roku 2011.

Foto: Profimedia.cz

Jan Štokr uzavřel veleúspěšnou kariéru

Článek

A není to přece jen brzo, letos vám bylo teprve 38 let. Takový Lubomír Staněk hrál do 44 let či Filip Rejlek nyní končil až ve 40...

Ale do 44 let jako Staněk bych hrát nechtěl! Ale vážně, vezměte si, že bydlím u Hradce Králové a vždy ve středu jsem jel po ranním tréninku domů a ve čtvrtek zase zpátky. Dojíždění bylo fakt náročné. Kdyby byla rodina se mnou, třeba k takovému rozhodnutí ještě nedospěju.

Takže šlo spíš o psychickou únavu než fyzickou?

Asi jo. Musím to zaklepat, tělo bylo dobrý. Ale nechtěl jsem končit zraněním nebo tak, že by mi říkali, že už na to nemám, že už neskáču nebo nemám takovou ránu jako dřív... Mou doménou byl vždycky vždy vysoký výskok, takže nějaká moje ješitnost v tom asi taky hrála roli.

A je to definitivní, nevrátíte se ještě? Vzpomenu třeba na Dominika Haška, ten se po ukončení kariéry vracel dokonce dvakrát.

Tak možná až mi dojdou peníze... (směje se). Ale volejbal nejde porovnávat s hokejem. Někdo může ukázat na Jágra, podívej, do kolika hraje. Jenže za něj tam případně někdo zastoupí. Kdežto pokud na mém postu neuděláte body, jste tam k ničemu. V tomhle je volejbal jiný. Nikdo to za vás nevezme. Pokud se na něco vykašlu, balon spadne a je to bod. Každý mi sice radil, ať ještě rok dva vydržím. A asi bych to ještě dal. Ostatně vždy jsem si říkal, že chci hrát alespoň do 40. Ale prostě se to vyvrbilo takhle. Už jsem s tím koketoval i vloni.

Šlo o těžké rozhodování?

Je těžké opouštět sport, který děláte dvacet let. Ale nešlo o spontánní reakci, že bych si řekl: Už jsem starej. Prostě se vše sešlo. Velkou roli u mě hrála rodina. Část kariéry jsem byl bez ní. Klukovi je teď deset a než jsem se vrátil do Čech, pořád mi říkal: Tati, už nechci být bez tebe. Tak jsem se vrátil a bylo to stejný. Chce, abych s nimi byl i o víkendech. Všechno jsme doteď podřizovali mně a volejbalu. Jde to skloubit, ale čas člověk nezastaví. Mám jen jednoho syna a chtěl bych se mu věnovat víc.

V Dukle vás nepřemlouvali k pokračování?

Přemlouvali. Ozvaly se i další týmy. Až jsem koukal, jaký o mě byl ještě zájem! Neměl bych problém jít do sezony s tím, že se o místo teprve porvu, ale už bych nechtěl někde jen poskytovat mentální podporu nebo to hlídat zezadu. Je to pochopitelné, když jsem celou kariéru hrál v základu. Možná jde zase o tu ješitnost.

Když dám ještě příklad z fotbalu, Tomáš Řepka konec kariéry přirovnával k polosmrti. Jak ji vnímáte vy?

Takhle zatím ne. Dokud se o to nikdo nezajímal, ani jsem nad tím nepřemýšlel. Samozřejmě mi volejbal bude chybět, ale právě proto chci udělat další krok a věnovat se se stejným zaujetím jako sportu i dalším věcem. Myslím, že my sportovci můžeme určitou zarputilost nebo vytrvalost využít i v jiných činnostech.

Nemrzí vás, že jste se loučil v divné době bez fanoušků?

Stoprocentně! Ale zase když to řeknu úplně blbě, tak jsme si na jejich absenci za ten rok už prakticky i zvykli. Nejvíc jsem si to uvědomoval v semifinále proti Českým Budějovicím. S nimi to vždy byly velký bitvy a fanoušek při nich byl přidanou hodnotou. Tam mi chyběli určitě.

Teď tedy máte spoustu času, co děláte?

Resty z minula. Na baráku mám práce jako na kostele. Uklízím. Pracovně se chci věnovat investicím ve stavebnictví. Bude to zase nová výzva. Mám sice stavební průmyslovku, ale ze školy jsem přece jen přes dvacet let. A od našich z Telče jsem si teď přivezl dresy. Těch mám požehnaně, určitě přes padesát. Z každé sezony a družstva jsem si vždy jeden nechal a k tomu jsem si dres ještě občas s někým vyměnil.

Foto: Český volejbalový svaz

Volejbalista Jan Štokr

Vzniká Štokrova síň slávy?

(usměje se) To ne, šlo jen o náznak jakéhosi bilancování. Ale neberu to nějak nostalgicky. Že bych se u toho rozbrečel? To zase ne. Hlavně jsem dresy chtěl mít místo u našich u sebe.

Jakého si ceníte nejvíce?

U každýho mi vyskočila nějaká vzpomínka nebo zápas. Když jsem však viděl svoje první dresy, který mi zůstaly z USK Praha z doby, kdy jsem začínal, tak to jsou taky dobrý rarity. (usměje se) Ale nejvíc si samozřejmě cením toho z Trenta.

Nedávno to bylo přesně deset let, co jste s Trentinem vyhrál Ligu mistrů.

Ano, manželka mi to taky připomněla. A ještě teď uplynulo deset let od titulu, kde jsme vyhráli utkání hrané na jedno vítězství na neutrální půdě. Šlo o jeden z mých nejlepších zápasů, jaký jsem kdy zahrál. A jeden z největších zážitků. Cuneo jsme v hale PalaLottomatica v Římě před dvanácti tisíci fanoušky rozebrali 3:0 a já byl vyhlášen nejlepším hráčem. K tomu se pojí i jeden příběh.

Jaký?

Když jsem přicházel do Trenta, byl tam Leandro Vissotto, velká brazilská hvězda. Stejně starý jako já. Lidi ho měli rádi, jenže vedení se z nějakého důvodu znelíbil, poslali ho pryč a jako náhradu přivedli právě mě. Takže když jsem přišel, lidi mě zrovna nemilovali, musel jsem si to teprve zasloužit. Všichni čekali na moje zaváhání a tehdejšímu manažerovi s trenérem každou mou chybu omlátili o hlavu. Ale potom jsme vyhráli MS klubů, LM a ligu zmiňovaným zápasem. Po zápase pak za mnou přišli a objímali s tím, že ani nevím, jak za mě museli bojovat. Byl to jeden z nejemotivnějších momentů, jaký jsem během své kariéry zažil.

Reklama