Článek
Jaké moc těžká je pro vás pozice legionářky?
Je to náročné, cítím se tam dost sama. Moc to bez rodiny nezvládám. Naštěstí jsem jenom 480 km od domova, což je dojezdová vzdálenost. Já se sice dostala domů asi jen třikrát, ale moji blízcí přijíždí do Maďarska snad každý druhý týden a díky tomu přežívám. Je to pro mne složité, být v cizině, kde mají lidé přece jen odlišnou mentalitu a mluví jazykem, kterému vůbec nerozumím.
Maďarština je pro vás zatím nepřekonatelnou překážkou?
Docela jo a když se někde nechytím s angličtinou, jsem v háji. Mám sice učitelku na maďarštinu a snažím se i co nejvíc pochytit od spoluhráček, ale je to vážně hodně obtížné. Nebráním se naučit řeč země, kde žiju, ale řekla bych, že ještě tak půl roku potrvá, než budu něco rozumět.
Pociťujete jazykovou bariéru i v týmu?
Signály hrajeme naštěstí na ukazování, takže to chápu hned. Už jsem pochytila i pár házenkářských výrazů. Naštěstí jsou v týmu i tři Srbky, dvě Francouzky a pětice maďarských reprezentantek, ty všechny umí anglicky, takže mi překládají, co říká trenérka.
Érd vede Edina Szabóová. Jak se vám hraje pod ženou?
Je to o dost jiné, než když má družstvo na povel muž. Já ale v Plzni hrála deset let pod trenérkou paní Škvařilovou, takže jsem zvyklá a možná je ta žena na střídačce i moje taková malý výhoda. I když zase trenérka dokáže být, jako každá ženská, dost náladová. Občas k tomu ale přispějeme i my svými výkony.
V tabulce maďarské ligy jste třetí, to je v klubu zklamání?
Tam jsou ambice skončit do třetího místa, což znamená za Ferencvárosem a Györem, což jsou elitní týmy z Ligy mistryň. Když to srovnám s působením v Mostě, určitě je to pro mě krok dopředu, i když jsem se musela přizpůsobit, že maďarská liga je určitě tvrdší a rychlejší, možná i dynamičtější než házená v naší domácí interlize. Úroveň hry je tam ale skvělá.
Co děláte v Maďarsku chvílích volna?
Moc jich není. Navíc Erd je takový větší zapadákov, a kromě házené tam vůbec nejde nic dělat. Když ale dorazí rodina, děláme si výlety do Budapešti, kam to je jen sedmnáct kilometrů.
Jak často jste v kontaktu s bratrem Jakubem, který hraje hokej v zámoří?
Minimálně jedno týdne spolu mluvíme, nebo si píšeme. I když nás dělí oceán, vím o něm všechno, on o mě také. Každý to máme těžké, on se pere v St. Louis s těžkou konkurencí, já jsem zase v Maďarsku sama a možná si tím naším povídáním dodáváme navzájem sílu.
Vám zranění kolena znemožnilo odehrát závěr úspěšné kvalifikace ME, jaký to byl návrat do národního týmu?
Přijela jsem domů, mezi své holky. I když jsem na dvou srazech oficiálně kvůli zdraví nemohla být, pořád jsem se k nim vtírala. Každá z nás se těší na skvělou partu.
Cítíte, že 8. místem z loňského mistrovství světa máte laťku nasazenou hodně vysoko?
Tím se nesmíme zatížit, chce to prostě hrát, co umíme, hlavně abychom z toho měly radost my a fanoušci a pak to nemůže dopadnout úplně špatně. Určitě chceme postoupit ze skupiny, i když tam máme tři hodně těžké soupeřky, Rumunky, Norky a Němky.
