Nebyl jsem připravený, ale přesto jsem doplaval na druhý břeh, říká Enge 25 let od historického momentu

Po čtvrtstoletí stále zůstává – a nejspíš ještě dlouho zůstane – jediným Čechem, který závod F1 okusil. V týmu čtyřnásobného šampiona Alaina Prosta odjel tři Velké ceny a sám s hořkým úsměvem i nadhledem padesátníka, kterým se stal minulý pátek, v rozhovoru pro Sport.cz řekl: „Jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo.“

O dva týdny dříve, v neděli večer po Velké ceně Belgie, ve které měli havárii Luciano Burti a Eddie Irvine. Burti byl zraněný a já večer dostal informaci, že je šance závodit, a tak mám sednout do letadla a být ve Francii kvůli měření sedačky. K tomu v té době bylo zcela běžné, že týmy mezi závody testovaly, takže ve středu a ve čtvrtek jsem musel v Magny Cours odjezdit 300 kilometrů kvůli získání superlicence, abych mohl do závodu nastoupit. Sice jsem už v polovině listopadu 1999 testoval den či dva v Barceloně v týmu Jordan, později na různých akcích odjezdil pár kol, ale tohle bylo nové. Dost riskantní, protože to přišlo na poslední chvíli a já si musel na F1 zvyknout.

Absolutně jiné. Tenkrát neexistovaly simulátory v továrnách jako dnes, kdy si jezdec před usednutím do monopostu vyzkouší totožné auto s totožným volantem. Já se s ním setkal až na okruhu. Ve formuli 3000 jsme měli na volantu dvě, maximálně čtyři tlačítka, v F1 bylo knoflíků, hejblátek a koleček tolik, že nebylo jednoduché se všechno naučit. Při testování to ještě šlo, protože mi řekli, že budu mačkat tohle a tohle nebo mi dají echo přes vysílačku. Ale před závodem jsem se musel naučit všechny funkčnosti za krátkou chvíli. I proto jsem věděl, že nejsem na formuli 1 připraven na 100 procent, tudíž nepodám výkon, jaký bych chtěl. Naskočil jsem na konci rozjeté sezony a i tehdejší nováčci Alonso, Räikkönen a Montoya měli díky pravidelným testům na kontě spoustu kilometrů a jistoty. Já do toho sednul po 300 kilometrech… Ale byla to jediná možnost, jak jet v F1. Měl jsem sen, který se podařilo splnit.

V Monze na mém prvním závodě byl, na následujících v USA a Japonsku už ne, protože údajně sháněl peníze na další sezonu. Poté, co byla zakázána tabáková reklama, byl tým v problémech, v roce 2000 skončil v F1 Peugeot, což byl pro Prosta taky zdroj financí. Peníze ale nakonec nesehnal, tým po sezoně vyhlásil bankrot a šel do konkursu.

Zcela se zastavil svět, letadla přestala létat, všechno zamrzlo a nikdo nevěděl, co se děje. Pak vyvstaly otázky, jestli se v Itálii pojede, jestli se tam lidi vůbec dostanou a jestli nepřijde další teroristický útok. Po prvotním šoku se zjistilo, že další hrozba není, a ve čtvrtek se rozhodlo, že se Velká cena pojede. Přiznám, že jsem si zprvu neuvědomoval, co se stalo a jaké to může mít následky. Měl jsem v očích strach, že se nepojede. Bylo mi 25, byl jsem zasněný a zapálený závodník, který se těšil na F1. Ty dva dny jsem se cítil, jako když někdo dává dítěti hračku a před nosem mu ji sebere.

Já se ale díky formuli 3000 pohyboval v padoku a potkával je. Byli to borci, kteří jezdili s těmi velkými auty a setsakra rychle, nicméně jsem si mezi nimi připadal přirozeně. Nepřipouštěl jsem si, že bych byl ve výjimečné společnosti.

Za tím je příběh, který souvisí právě s útokem na Ameriku. Schumacher před závodem na rozpravě jezdců přišel s návrhem, abychom se v rámci piety v prvních dvou šikanách nepředjížděli a nebyl nějaký zbytečný průšvih. Charlie Whiting (ředitel závodu) nechal hlasovat, zda budou skutečně po startu vyvěšené žluté vlajky, přičemž jsme všichni zvedli ruku, až na jednoho rebela. To nebyl nikdo jiný než Juan Pablo Montoya. Řekl, že je tady na závodech a na žluté vlajky kašle. Přitom startoval z pole position, neútočení by pro něj bylo výhodné. Když nesouhlasili všichni, neprošlo to. Stejně ale Michael Schumacher před startem prošel rošt, všem popřál hodně štěstí, podal ruku a řekl, ať jsme opatrní. A ta fotka Jirky Křenka vznikla na konci toho našeho krátkého rozhovoru, který měl tři čtyři vteřiny, protože jak procházel grid, neměl čas se vybavovat. A Jirka, než se probudil, byl skoro konec. Takže to vypadá, že já na něj hledím jako na hrdinu, zatímco on jde jen tak kolem a dává mi placáka, aby se neřeklo.

Zázrak! Já nastupoval do závodu s tím, že budu rád za deset kol, než se něco podělá na autě. Protože v prvním tréninku mi odešla převodovka, ve druhém motor, ve třetím alternátor. Kvalifikace tehdy trvala hodinu a týmy měly čtyři sady pneumatik. Odjel jsem první rychlé kolo, pak mi nasadili druhou sadu a při výjezdu mi bouchnul motor. Odstavil jsem auto a rychle běžel do boxu, kde měla každá stáj ještě jedno náhradní. To bylo nastavené na prvního jezdce, kterým u nás byl Heinz-Harald Frentzen. Rychle ho přenastavili a při nájezdu do měřeného kola mi tam ze šestky skočila čtyřka. Sama od sebe, něco se zbláznilo v elektronice. Převodovka i motor rozbitý, auto kaput. Takže jsem šel do závodu úplně klidný, protože jsem věděl, že nemohu odjet víc než deset kol. A jen si udělám čárku, že jsem jel v F1. A co čert nechtěl, já objel 52 z 53 kol, ani jsem nevěděl jak. Vítězný Montoya a pár dalších mi sice dali kolo, ale…

Teď ano, ale v té době jsem absolutně nevěřil, že by tento frajer mohl získat titul mistra světa. Závodil jsem s ním v F3000. On tam přišel ze španělské série, což pro nás byl podřadný šampionát. Jezdil za námi, pak šel do F1 a v Minardi se plácal ve špatném autě na konci. Takže pro mě nebylo nic výjimečného, že jsem porazil borce, který jezdil za mnou ve formuli 3000. On se ale vyjezdil, za pár let už to byl TEN Fernando Alonso. Teď mu fandím, nahlížím na něj jako na neskutečného jezdce. Spíš jsem si v cíli cenil, že jsem prožil zastávky v boxech, tenkrát taky ještě tankování, kdy jste museli zastavit na pětníku. Spojku jsme měli na volantu, což bylo pro mě úplně nové, protože v předchozích autech i ve formuli 3000 byla spojka klasicky na nohu. Ale k dokonalosti chybělo hodně.

Nejbližší soupeř je vždy týmový kolega a od Frentzena jsem dostal v kvalifikaci dvě vteřiny, což byla darda. To, že jsem dojel 12., si uvědomíte až později, když to lidi z venku berou jako úspěch. Přitom já vím, že můj výkon byl průměrný, slabý. Ale hodili mě do řeky, aniž bych uměl plavat, a já tu řeku přeplaval. Nicméně nejel jsem na limitu a nevyužíval auta na maximum.

Hlavně v Suzuce se vše projevilo. Je to strašně náročná trať na fyzičku a krční svaly. Navíc v roce 2001 přišel do F1 Michelin a začala pneumatikářská válka s Bridgestonem. Časy na kolo se rázem v závislosti na okruhu zrychlily o tři až pět vteřin oproti předchozím rokům. A kvůli vysokému přítlaku bylo těžké auto uřídit. Na přetížení, které jsem v Suzuce zažíval, jsem nebyl fyzicky připravený. Neměl jsem za sebou zimu, ve které bych na tom mohl makat. K tomu jediné dva týmy F1, které neměly posilovač řízení, byly Minardi a Prost. I v tomto jsem měl nevýhodu, protože s posilovačem by to vypadalo jinak. Já měl při pátečním tréninku v Suzuce velkou nehodu v nejrychlejší zatáčce. Po prvním tréninku jsem koukal na data, kde jsem oproti Frentzenovi ztrácel, a to byla právě zatáčka před cílem. Tak jsem se snažil Frentzena napodobit. Nevyšlo mi to, vyjel jsem mimo ideální stopu a v rychlosti 300 km/h vletěl do štěrku a bariéry. Po takové ráně není vám moc hej, tělo bolí dva tři dny. Ale problémy tím nekončily.

V závodě jsem měl problém s ložiskem předního kola a musel auto odstavit. Předtím jsem ale ještě udělal kiks. Koukal jsem na cedule na zídce, kde ukazovali: BOX, BOX. Já to viděl, jenže nekomunikoval s týmem, takže jsem přijel do boxu a oni koukali, co tam dělám. Ta cedule byla pro Alonsa. Už toho bylo moc a výkon tomu napovídal. Vím, že když jsem připravený, dokážu jet na limitu. Ale jsem rád, že jsem v F1 byl, že jsem to zažil. Pozitivní i negativní zážitky bych jinde nenasbíral, nikdo mi je nevezme.

Mám helmu a kombinézu, které jsou vystavené v kanceláři. A jelikož při telefonování musím chodit, tak když volám, koukám na ně. K tomu začínám sbírat i některé své bývalé vozy a monopost Prostu mám pořád na lístečku svých přání, protože to auto existuje. V roce 2021 jsem v něm v Mostu jel asi 10 kol a letos se to auto ještě objeví na jedné výstavě v Česku. Bude to oslava těch 25 let a mých padesátin.