Dakar má být nejtěžší závod na světě a i letos to splňuje. Můžeme si za to ale sami, říká Macík

Šestá etapa byla celá na písku, my jeli bez problémů až do nějakého 130. kilometru. Žala skočil přede mě, chviličku jsme se honili. Letěli jsme z jedné duny, kde byl takový schod, který nás nakopl a my vyletěli do vzduchu. Dosedli jsme a bohužel utrhli přední držení kabiny na pravé straně. Museli jsme zastavit, zakurtovat to a pak to ještě několikrát zopakovat, protože vše povolí, jak se celá kabina při jízdě hýbe. Byla hrozba, že by mohlo dojít k poškození motoru a dalších věcí, což jsme si nemohli dovolit. Proto jsme museli zastavovat, jet v klidu a ztratili jsme spoustu času.

Dohánět ztrátu není nikdy jednoduché, když už máte jenom půlku Dakaru před sebou. Ale na Dakaru se každému něco děje. Otázka je, jak rychle si s tím posádka dokáže poradit. Každému se něco přihodilo, a ještě přihodit může. A to nejen Mitchelovi, který je před námi. Byť jemu přeji jen to nejlepší. Jede s našim kamionem a taky je to skvělý pilot.

Taktika je jasná. Jsme tady od závodění, chceme samozřejmě dojet co nejlépe, na druhou stranu Dakar je opravdu extrémně náročný, zvlášť tento rok. Ono je to takové klišé, že říkáme, že letos je Dakar ten nejtěžší, ale my závodníci si to děláme sami, protože jedeme pořád rychleji. Hledáme, jak vyvinout kamion, aby byl rychlejší, ale samozřejmě to má své limity. Ty mohou být různé - ať už jsme to my v kabině, navigace nebo pneumatiky, protože tady máte skály, šutry, přes které létáme hroznou rychlostí. A kdo budou největší soupeři? Všichni z první pětky. Ta bude válčit mezi sebou až do úplného konce.

Nemyslím si, že je brutální. Dakar má být nejtěžší závod na světě, a to určitě splňuje, ale jak jsem říkal, my si to děláme sami. Tím, jak rychle jedeme a tím, jak se zdokonaluje technika a pořád zrychlujeme. Můžete vidět, že dochází k tomu, že ti, co startují na prvních příčkách, tak většinou nedokážou obhájit umístění i druhý den, protože otvírají trať dané kategorie. Tím ukazujete ostatním, kde děláte chybičky - jezdecké i navigační. K tomu je tu velké množství prachu a závodníků před vámi, protože nikdo moc nechápe, jak se určuje startovní pořadí. Čekáte na to, jakou dostanete pozici a pak startujete třeba za třiceti, čtyřiceti auty, které mají pomalejší časy než vy, a musíte se přes ně prokousávat.

Nejvíc právě tou rychlostí od samého začátku, protože vždycky se dalo postupně zrychlovat, ale letos se nastavilo od začátku obrovské tempo. Druhá věc jsou trialy, kdy nám dal pořadatel výzvy typy: ‚Přejeď balvany, které mají metr, protože jinak se tam nevejdeš.‘ A to bylo strašně nepříjemné, protože jsme přijeli do jednoho úseku a nebylo kudy projet. Všichni tam měli defekty, protože se opřete o skálu a s pneumatikami je to hra vabank. Tak to je nepříjemné překvápko, který nám pořadatel dal hlavně do prvních etap.

My máme celkově rádi těžké etapy. Je potřeba se na to určitým způsobem připravit, mít techniku a sehranou posádku. Vědět, co si můžete dovolit, co ne. Jet furt plný plyn umí každý, ale přizpůsobit se podmínkám je těžší. Když jedete jednu etapu a máte pak servis, tak si dovolíte riskovat. Maximálně uděláte gumu, vyměníte ji a pokračujete dál. Ale to v maratonské etapě nejde. Nás to prostě baví a motivuje i k tomu, abychom při těchto etapách zajížděli lepší výsledky. V nich se totiž rozhoduje mnohem víc.

Myslím že ano, ale je to otázka na Františka (navigátora Tomáška). Já se soustředím na závod, ale Fery mi říkal, jak byla hezky okomentovaná pátá etapa, kdy jsme se předjížděli s Mitchelem. Takže to sleduje.