Článek
Už jen samotná nominace Indrise Hopiho a Christopha Kabonga vyvolala překvapení. Hopi naskočil jako střídající už do duelu se Španělskem a v závěru několika ofenzivními akcemi ukázal potenciál, který v něm jistě dřímá.
V neděli v Chorvatsku se hrálo relativně o hodně. Sám Denia označil duel za „finále mistrovství světa“ s tím, že vybere do základní sestavy to nejsilnější, co má aktuálně k dispozici. Opravdu to jsou teplický Hopi a plzeňský Kabongo, kteří před srazem neměli nejvyšší minutáž ani ve svých klubech? A to se vším respektem k oběma hráčům, kteří rozhodně jsou v některých aspektech ojedinělými fotbalisty.
Denia nechal na lavičce třeba Kryštofa Daňka, Lukáše Ambrose nebo Ryana Naderiho. Jistě měl nějaký jasný plán s ohledem na styl soupeře i vytížení svých svěřenců. Ale nasadit na obě křídla borce, kteří s reprezentací absolvovali jen pár tréninků? Hopi měl šance a šel dolů v 65. minutě, Kabongo vydržel déle a až na pár záblesků byl spíše neviditelný.
Co se španělskému trenérovi povedlo na prvním srazu s Matějem Radostou nebo Jiřím Slámou, tentokrát nezafungovalo. Chápu, že Denia je u týmu nový a chce zkoušet. Vlastně na to měl prostor, protože Liga národů je v kontrastu kvalifikací a šampionátů svým způsobem ta nejméně podstatná soutěž ze všech.
Proti Chorvatsku se Češi výkonem vrátili zase o krok zpět a patrně i Denia se utvrdil v tom, že ho reprezentace čeká pořádná šichta, pokud ji chce co nejvíce přiblížit špičce Evropy. A možná i zpětně usoudí, že risk v podobě nasazení zmíněných borců byl zkrátka moc velký. Takový, který v důležitějších zápasech může mrzet o to více.










