Článek
Stačilo, aby jedno ze dvou prodloužení proti Německu či Švýcarsku dopadlo jinak, a klidně se český tým zase mohl rvát o medaile. Doplatil na trápení v koncovce, což je dlouhodobá potíž tuzemského (nejen toho ženského) hokeje i na fakt, že v zápasech, v nichž má tvořit, se trápí a nevybičuje se k výkonu jako proti obrům (i to se netýká jen žen). Těžko říct, jak moc tým ovlivnily poněkud záhadné absence tria zkušených hráček z PWHL Vanišové, Láskové, Křížové, které se nevešly do finální nominace.
Místo nich byl kádr omlazen o hráčky z úspěšné osmnáctky, což ale koreluje s vizí olympiáda 2030. „Je to jenom dobře, že máme takto mladé hráčky a trochu se do toho řízlo. Už teď je vidět, že se na nás dotahují. Potřebujeme mladou krev a mladou energii,“ komentovala to kapitánka Aneta Tejralová a také trenéři logicky za svou volbou stáli.
Ač věci z kabiny mají zůstat za zdmi, stejně jako by v té české bylo „cosi shnilého ve státě dánském“. Po porážce s Německem se hráčky zavřely v šatně, mluvily i poslouchaly trenéry. „Porážky, neproměněné šance a naše energie se táhnou už delší dobu. Hodně se to točilo o tom, co se děje už dva roky,“ diplomaticky shrnula dění útočnice Linda Vocetková.
Před čtvrtfinále došlo k další seanci, aby se pročistil vzduch. „Sedly jsme si a vyříkaly si to dusno, které nás trápilo. Každá to vzala po svém, zamyslela se a každá z nás pak na ledě nechala stoprocentní výkon,“ řekla brankářka Klára Peslarová.
Evidentně to pomohlo, jen škoda, že tato katarze nenastala už v průběhu skupiny, protože pak by možná reprezentace i po pátku v Dánsku zůstávala a byla ve hře o medaile. Sílu pořád má.
Milan Antoš vystoupení týmu ve své Břitvě oglosoval výstižně, v něčem se s ním však rozcházím. Vůbec mi nevadí, když se národní tým na začátku olympijského cyklu rozhodne pro přebudování kádru s tím, že vrcholem má být úspěch za čtyři roky pod pěti kruhy. Podobnou přestavbou prošly i jiné evropské celky a možná i díky tomu se Česku po Pekingu otevřela cesta ke dvěma bronzům, zatímco teď prožívá medailový půst. A byť jeho slova, že „ženský hokej potřebuje další úspěch, který by lidi nadchl a chtěli se na něj podívat“, znějí naprosto logicky, tak si stejně myslím, že případná medaile z Dánska by veřejnost i svaz jen nechala žít v růžovém oparu, jak všechno krásně šlape.
I proto říkám: Dívejme se na ženský hokej v dlouhodobějším horizontu. A nesledujme jen tu výkladní skříň. Bylo by dobré, kdyby se vystoupení ženské reprezentace nepodrobovalo (na svazu i u odborníků) kritice jen podle výsledků, ale došlo k hlubší analýze dívčího a ženského hokeje u nás.
Tým prožil před čtyřmi lety při prvním vystoupení na olympiádě v Pekingu euforii i veřejné „přijetí“, následující dva bronzy z MS pak přinesly dojem, že už je reprezentace etablovanou evropskou jedničkou (a začíná nahánět zámořské velikány) a taky pevně zakořenila v tuzemském hokeji. Ano, úspěchy, větší medializace i vydařený šampionát v Českých Budějovicích bezesporu přivedly více dívek na zimní stadiony a navzdory mínění ministra Macinky už nejsou na ledě vysmívanou kuriozitou. Nicméně bylo by naivní si myslet, že pozice žen ve svazových strukturách adekvátně zesílila, že je dívčí složka brána hokejovým hnutím jako pevná a nedílná součást.
Jen pro srovnání – v zámoří i vyspělých evropských zemích, se kterými se Česko chce měřit, je obvyklé, že špičkové mužské kluby mají i ženské týmy. To extraliga nic takového nenabízí, neexistuje vzájemné propojení. „Mluvila jsem xkrát s Petrem Dědkem i vedením Sparty a je to hrozně zajímá, ale bohužel si myslím, že to není na pořadu dne, že mají jiné problémy. Ale jednou se k tomu dostaneme, oni do toho půjdou a až se to stane, tak to bude super. Velké kluby v tom nemohou hledat vědu, pořád je to hokej a jen potřebujeme dobré lidi, aby to trénovali a aby i ten rozvoj měl hlavu a patu,“ míní generální manažerka reprezentace Tereza Sadilová.
Nemusíte být žádný velký prognostik, aby vám bylo jasné, že brzy či později (spíš brzy) bude pro extraligové kluby jistou „povinností“ mít i ženskou odnož. Budou to vyžadovat partneři, protože u čím dál víc firem je důležitá genderová rovnost, můžete rozšířit stávající portfolio sponzorů i zacílit na nové skupiny. Tuzemský hokej se tuze rád srovnává s fotbalem, extraliga si touží sáhnout po podobných penězích jako její fotbalová sestra, a tak by inspirací mohlo být, jak dnes Slavia, Sparta, Liberec či další přistupují k ženským týmům.
I to je důkazem, že k propojení dojde. Vytvoření silné ženské extraligy je jedním z nezbytných kroků k růstu, vždyť na mistrovství světa nebyla jediná hráčka z tuzemské soutěže, účastnické týmy prakticky nikdo nezná, soutěž se hraje bez zájmu, televizních kamer.
Je to ale i přímý důsledek toho, že ženskému hokeji chybí mládežnické soutěže. V kategorii U16 se pořádají turnaje, juniorská liga v Česku vůbec neexistuje. A tak dívka, která zatouží se v hokeji prosadit, má dnes v šestnácti, sedmnácti jedinou možnost – odejít. Vyrazit do Švédska či zámoří, tam si vedle hokeje přidat studium na střední škole a univerzitě, což sice zní skvěle, ale rozhodně nemusí být pro každého, neboť vyžaduje silnou náturu a někdo neprahne v teenagerovském věku opouštět domov.
České hokejistky bojují ve čtvrtfinále MS s Kanadou.
A také vzhledem k tomu, že dorůstá generace dívek, které nadchl první úspěch z Pekingu, je nutné i juniorskou soutěž v Česku rychle spustit. K tomu vytvořit regionální akademie, kde budou dívky studovat i trénovat a dostanou tak ekvivalent toho, co nabízí Amerika či Švédsko. Podle šéftrenéra žen Ivo Mocka se podobný projekt rýsuje.
Ženský hokej totiž před čtyřmi lety ukázal, že má fungl novou střechu (rozumějte reprezentaci), brzy k tomu přibyly i základy (zájem holčiček), ale jako by chyběly nosné zdi (mezičlánky). Bez nich ale celý dům nikdy nemůže pevně stát, protože se v systému budou dál ztrácet/končit dívky, které zatím netouží obětovat hokeji úplně vše (domov). I proto se Sadilová snaží zburcovat hnutí, když říká: „Není možné ženský hokej dělat z jedné kanceláře na svazu. Musí to být odpovědnost celého hnutí.“
Ano, je totiž jednoduché, když z jiných svazových kanceláří zazní kritika, že ženská reprezentace zpackala olympiádu i mistrovství světa, ale zapomene se na budování podhoubí. Pro svaz je ženská reprezentace skvělá pro image, pro partnery, v reklamách může Tejralová vystupovat vedle Nečase, což každý markeťák s nadšením odklepne. K tomu je hokej jediným kolektivním sportem v Česku, jehož ženský tým navzdory podpůrným programům NSA reálně hraje na olympiádě.
A může se klidně rvát o medaile.
Ale tyto „benefity“ také vyžadují péči. A ta začíná někde dole, v podhoubí, kam často není vidět. Snad i náraz v Dánsku pomůže si to uvědomit.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie–žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel na Sport.cz.
