Článek
Vývoj posledních let, respektive měsíců, to evidentně dokazuje. Než by člověk vypsal, kolik boháčů v nedávné době naskočilo do vlaku jménem český fotbal, trvalo by to sakra dlouho.
Kluby jdou na dračku jako rychloobrátkové zboží ve výprodeji. A zdaleka ne jen ty nejúspěšnější, které pravidelně hrají poháry. Vyprávět o tom mohou na Dukle, v Teplicích, Pardubicích…
Možná jde o chuť zkusit si dynamické a specifické prostředí, kterým to fotbalové bezesporu je. Možná o symbol statusu. A možná o obojí.
Ale možná si také kladete otázku: Co koupením fotbalového klubu vůbec dotyční získají?
Zaprvé značku, kterou zná celá republika. Ještě k tomu sportovní značku, k níž mají lidé (logicky) blíž. Máloco dokáže vyvolat tak silné (pozitivní, politika tenhle rýpanec odpustí) emoce jako balon třepotající se v síti. Fanoušci mají své kluby prostě rádi.
Značku, které můžete pomoct k růstu. A co víc, když se daří, třeba se jí i chlubit. Při konverzaci s parťáky ve světě byznysu nebo vlastně s kýmkoliv. Proč by také ne?
A vlastnit něco takového je fajn. Obzvlášť pro ty, které nákladná finance vzhledem k nesporným a extrémně výdělečným úspěchům na jiném poli nezruinuje.
Průměrný fotbalový nadšenec z tohohle vývoje musí mít radost. Víc peněz přinese do fotbalu kvalitnější hráče. Lepší podmínky pro mládež. Nutnost prodávat šikovné borce pokaždé, když si na ně ukáže prestižnější mančaft, se uklidí hluboko do šuplíku.
Nechci vyloženě tvrdit, že česká liga je na prahu zlatých časů. Ale díky tomu, že boháči si místo ostrovů a jachet (nebo k nim) kupují kluby, se jim dost možná malými krůčky přibližujeme.
