KOMENTÁŘ: České naděje až moc často končí v průměru. Voborníková jim ukázala cestu

Anterselva (od našeho zpravodaje) – Zní to banálně: tvrdou prací, kvalitním trenérským vedením a motivací… Tou může být cesta Terezy Voborníkové, která to během čtyř let dotáhla od juniorské šampionky po olympijskou medailistku.

V Anterselvě odvrátila hrozbu, že se český biatlon vrátí ze druhé olympiády po sobě bez medaile, s nejlepšími výsledky od Michala Krčmáře a Terezy Vinklárkové, kteří už s příští olympiádou nepočítají.

Před Voborníkovou se z úspěšných mládežníků výrazně prosadila Markéta Davidová, jenže její kariéra je po vážných problémech s ploténkami v ohrožení. Do širší elity a mezi štafetové medailisty se zařadil také Vítězslav Hornig. Další, jako Ilona Plecháčová či Petr Hák, mají celou dospělou kariéru před sebou.

Řada výrazných talentů ale z výsledků elitních závodů vymizela či se pohybuje na hraně reprezentačního A týmu, zejména toho mužského.

Je třeba říct, že v žádném sportu neplatí rovnice, že úspěšný junior bude automaticky zářit i mezi dospělými. Do hry vstupuje motivace, fyziologie, zdraví… A jiné zimní sporty jsou na tom v tomto ohledu v českých podmínkách mnohem hůře než biatlon, porovnejme úspěšné juniorské skokany na lyžích a sdruženáře se současnou situací těchto disciplín.

Ale když se podíváme do zahraničí, jak úspěšní junioři, jako Ital Tommaso Giacomel, Francouz Eric Perrot či třeba Norka Maren Kirkeeideová, dokážou mezi dospělými zářit takřka okamžitě, nejde se zbavit dojmu, že v úspěšném přechodu mezi dospělé má český biatlon rezervy.

K úspěšnému překonání kritického věku kolem dvaceti let mezi nejlepšími je třeba značná fyzická i psychická odolnost. „Vnímáte, že najednou vám chlapi ujíždějí o dost víc než předtím vrstevníci. Potřebujete rychleji a přesněji střílet než v juniorech, aby vám to dalo na dobré umístění,“ líčí čerstvou zkušenost 22letý Petr Hák, jenž absolvoval svoji první olympiádu. Loni získal dva bronzy na juniorském světovém šampionátu.

K mládežnickým úspěchům přitom vedou ve zkratce dvě cesty. Buď máte výrazně větší talent než vaši vrstevníci. Nebo mnohem více dřete. A druhá cesta se pak může odrazit mezi dospělými, kdy už se nedokážete tolik posouvat. To ostatně naznačují dvě výrazné postavy českého biatlonu, Michal Krčmář a Gabriela Soukalová.

„Když jsem přecházel z juniorů, navyšoval jsem své tréninkové hodiny o skoro 200 za rok. Dneska junioři v Česku počty navyšují maximálně o sto hodin. A teď je otázka, jak trénují ve Francii, Německu, Norsku. Jestli nemají nárůst tréninkových hodin později, a čeští junioři a juniorky tak můžou vynikat,“ dumá Krčmář.

Pak se ukáže, kdo zvládne další nárůst tréninkové dřiny. „Když jsem přišel do chlapů, Ondra Rybář myslel, že tady budu rok dva a ukončím kariéru, protože se nechytnu. Ale tu adaptaci jsem zvládl, vyšplhal se nahoru a jsem tu už nějaký rok,“ líčí 35letý Krčmář, olympijský medailista a český rekordman v počtu startů pod pěti kruhy.

Podobný pohled má Gabriela Soukalová, majitelka velkého křišťálového glóbu za vítězství ve Světovém poháru, která v Anterselvě pracovala pro Českou televizi.

„I když se nám spousta talentů jeví jako nadějná do budoucna, někdy nedokážete určit, jestli třeba už v juniorské kategorii nejsou na svém výkonnostním stropu. Mám trošku pocit, že jsou moc brzy vyspělí a že na něj kvůli tlaku doskočí moc brzy. A potom už jakýkoliv sebemenší posun stojí strašně moc sil, ani není zaručený,“ říká Soukalová, která se v roce 2009 stala juniorskou mistryní Evropy a už o tři roky později vyhrála svůj první závod ve Světovém poháru.

Ale Voborníková jasně předvedla, že mládežnické medaile jde i v českém prostředí měnit v ještě výrazně cennější dospělé kovy. Jen to chce trpělivost, profesionální přístup a pochopitelně i trochu štěstí na zdraví…