KOMENTÁŘ: Pleky, díky! Patří ti metál (nejen) za reprezentační oddanost

Jsou to tři týdny, co jsme na Sport.cz psali o 25letém výročí Plekancova prvního zápasu mezi muži a věřili, že pokud mu zdraví i forma vydrží, mohl by se v příští sezoně dočkat také mače s číslem 2000. A i on sám si pochvaloval, že v kariéře nikdy nebyl vážně zraněn, že mu zdraví drží a že by tak „byla škoda končit“.

Osud, hokejový bůh, vyšší moc – jak je libo – to ale chtěl jinak. A tak velkou hokejovou kariéru Tomáše Plekance lemují data 6. října 1998 až 8. října 2023, protože ač po posledním mači v Mladé Boleslavi doufal, že pár týdnů pauzy bude stačit, tak nakonec musel dát kvůli zdraví hokeji definitivní sbohem.

A já říkám: DÍKY.

Pleky, jak se mu nejen v hokeji říká, si zaslouží za své hokejové čtvrtstoletí obdiv i velkou poklonu. A já si hned vybavím tři naše společné momenty. Ten první je z roku 2008, kdy se hokejová reprezentace připravovala na světový šampionát, který výjimečně hostila Kanada, a usídlila se včetně žurnalistů v montrealském hotelu naproti Bell Centre, domovině Canadiens. Ti zrovna hráli play off, a tak zástup českých novinářů i třeba tehdejší kouč národního týmu Alois Hadamczik vyrazili na Stanley Cup a po zápase hromadně zpovídali Plekance.

V kabině Montrealu z toho bylo celkem pozdvižení, protože kanadští reportéři byli celí bez sebe, že osm novinářů dorazilo z Česka, aby referovalo, jak Plekanec válí ve Stanley Cupu, což i na poměry zdejšího náboženství jménem hokej bylo cosi unikátního. Kroutili hlavami, fotili si nás jak zvířátka v zoologické, a dokonce zmiňovali v textech.

Dodnes zřejmě netuší, že primárně jsme tam byli kvůli reprezentaci, ke které se – jak jinak – Plekanec za dalších pár dnů připojil. A že onen zájem o hráče s číslem 14 byla jistá shoda okolností.

Už tehdy vyprávěl, že být hokejistou v Montrealu není co do anonymity a klidu úplně snadná záležitost, o čemž jsem se přesvědčil o čtyři roky později. Jel jsem s kolegou z Québecku do New Yorku a přišel nám jako skvělý nápad se po cestě stavit v Montrealu a udělat s Plekancem rozhovor. Sraz jsme si dali v jednom zdejším „mekáči“, jenže v tehdejší době to s navigacemi v autech ještě bylo všelijaké, takže jsme na schůzku dorazili s víc než půlhodinovou sekyrou.

Pleky ale trpělivě seděl v koutě, na hlavě měl kapuci a na očích velké černé brýle, aby zůstal v utajení. Jen ona typická bradka, která prý kdysi vznikla z „nutnosti“, protože moc jinde mu vousy nerostou, ho prozrazovala. Ten výjev připomínám proto, že ukazoval, jak výjimečnou pozici a popularitu si v Canadiens svou poctivostí a tvrdou šichtou vybudoval.

A do třetice hotel ve Stockholmu, květen 2013. Plekanec dorazil po vyřazení ze Stanley Cupu express na světový šampionát a já se ho ptal, proč od něj nikdy neslýcháme omluvenky a slova o únavě po náročné sezoně. „Rodiče mě přivedli k hokeji, podporovali mě a jejich jediná odměna je, když mohou syna vidět na mistrovství a v reprezentaci. Nejet na mistrovství kvůli tomu, že bych byl unavený nebo že je pozdě, je zbytečné a nesmysl,“ odpovídal.

Nakonec na mistrovství světa jel v kariéře jedenáctkrát, což u borce z NHL je výjimečné numero. I proto ho fanoušci měli tak rádi, stejně jako novináři, kterým ochotně, byť častokrát tuze potichu, odpovídal. A i za náš cech ještě jednou říkám: Díky, Pleky.

Až mu zdraví dovolí, nejspíš se s partnerkou Lucií Šafářovou a dětmi vydají na cesty, které mají tolik v oblibě. Zároveň je velká naděje, že Plekanec zůstane u hokeje, protože aktuálně studuje trenéřinu a radami už vypomáhal u mládežnických reprezentací. Příští rok při světovém šampionátu v Praze by si zasloužil také důstojnou rozlučku a velké ovace příznivců.

Koneckonců upřímný potlesk je (nejen) pro sportovce tím nejlepším metálem.